I země byla mrtvá. Bitva na Soči
Azurově zelená řeka Soča vyhloubila v Alpských šítech malebné údolí. V letech 1915 až 1917 tudy prošla válka. Na dnešní slovinsko-italské hranici se odehrálo 11 bitev, ve kterých padlo přes půl milionu vojáků a mezi nimi více než 30 tisíc Čechů.
Sočská fronta je u nás dodnes nejméně známou kapitolou 1. světové války. Krajina tu dodnes skrývá stopy válečných dramat. Nejen že je dodnes možné na místech bojů vykopat munici i osobní věci vojáků, ale válka poznamenala i krajinu.
Hory jsou tu provrtané doslova jako ementál úkryty, které si tu za 1. světové války hloubili obránci i útočníci.
Jeskyním, které hloubili a odstřelovali ve skále, se říká kaverny. Místy jsou to malé úkryty, ale často doslova labyrint chodeb, ve kterých se mohly ukrývat stovky vojáků před dělostřeleckými šrapnely.
Ve vysokohorském terénu kromě kanónů a kulometů tady zabíjely i samotné hory. V létě tu padaly kusy skal uvolněné detonacemi dělových šrapnelů, v zimě laviny. Zásobovat se dalo jen v noci nebo speciálními lanovkami a v zimě vyhrabanými tunely ve sněhu. V Julských Alpách totiž v zimě dosahuje sněhová vrstva až 10 metrů.
Dokument nazvaný I země byla mrtvá je svědectvím o dramatech českých vojáků, kteří na sočské frontě bojovali více za slovanskou zemi než za Rakousko-Uhersko. Byl mezi nimi i obchodník ze Žiželic Václav Kasal, který poutavě zapsal své vzpomínky na dva roky svého „vojákování“:
„Vedle mne vstává statný Maďar. Sevřel pušku, vylezl na hranu zákopu, nakročil do útoku, ale náhle se zastavil. Pak se otočil zády k nepříteli a sedl si na kámen. Sedí bez pohybu v nechráněném prostoru jako socha.
Teprve pak si všímám, že je raněný. Kulka mu vlétla vedle nosu do tváře a temenem vyjela! Skoro ani žádná krev neteče. Sedí proti mně tiše… Dívám se… jak se umírá .
Na bolest, na ty vytřeštěné oči. Maďar zírá před sebe a pak… pak se pomalu kácí na kabát poležený vedle. Je mrtvý.“
Začátkem roku 1917 přijíždí na severní část Sočské fronty malíř a spisovatel Josef Váchal, přidělený k dělostřeleckému pluku. Velitelé brzy pochopí, že Váchal je jako voják prakticky nepoužitelný. Apoznají to už v prvních hodinách, kdy jeho prapor dostal rozkaz vytáhnout do strmého svahu Bovecké kotliny dělo.
„Zapřaženi jsou dva koně, upevněny provazy a hulákající šarže ukazují nám, co spolutahounům příkrou stezkou někam vzhůru. Přes levé rameno mám provaz a táhnu. Krok za krokem za stálého řevu a pobízení šaržemi stoupáme vzhůru přes kamení, kořeny a houštiny.
Těžká lafeta zapadá do jam po granátech a vzdoruje úsilí pohnout jí. Všichni řveme do taktu v intervalech hej rup, klejeme, namáháme se, míhá se bič. Střelba kolem nás zesiluje.
Po dvou hodinách je lafeta konečně dopravena na skalnatou plošinu nad údolím. Podařilo se mi po chvíli schovat se v jakési rozsedlině. Když pak se šlo dolů pro další části děla, přidružil jsem se k ostatním.“
Josef Váchal zapsal své vzpomínky na sočskou frontu v knížce Malíř na frontě a také jeho text byl inspirací pro autorku Bronislavu Janečkovou pro natočení rozhlasového dokudramatu s názvem I země byla mrtvá.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
