Vzpomínka na Karla Kachyňu

Kachyňa zažil vrcholné umělecké období především v 60. letech, kdy se k dokonalosti vytříbila jeho spolupráce se scénáristou Janem Procházkou. Jedním z nemnoha zvukových svědectví o této éře je rozhovor z roku 1964, který oba absolvovali za moderace Jana Klimenta, budoucího velkého sekyráře filmové tvorby z Rudého práva.

Je to zajímavý materiál – Procházka je daleko výřečnější než Kachyňa, ale zato leccos prozradí z pozadí jejich spolupráce, o tom, jak si spolu povídali a sdíleli v podstatě podobné životní pocity a zkušenosti, se kterými vstupovali do zdánlivě optimistických dob budování nového řádu v Československu padesátých let. Oba – Kachyňa i Procházka – procitli naštěstí včas a vznikla z toho taková díla jakoAť žije republika, Kočár do Vídně, Noc nevěsty nebo Ucho.

Obecně vzato – archivních záznamů s hlasem Karla Kachyni je v rozhlasovém archivu poměrně málo a navíc se zdá, že se k nejdramatičtějším obdobím svého života sám moc nevracel anebo se takové materiály nezachovaly. Mám na mysli především osud Jana Procházky, kterého jeho bývalí spolustraníci počátkem sedmdesátých let doslova uštvali k smrti, a rovněž Kachyňovo dnes téměř nepochopitelné štěstí, že po sérii trezorových filmů na Procházkovy scénáře mohl natáčet dál po celá sedmdesátá léta, byť s některými čestnými kompromisy, ale aniž by se někdy snížil k byť i podprahové vstřícnosti režimu.

V Archivu Plus tentokrát uslyšíte nejenom úryvky ze zmíněné diskuse z roku 1964, ale také Kachyňovu vzpomínku na dětství stráveném v kině, o dětech před kamerou a také jednu z řídkých Kachyňových reflexí o filmech Kočár do Vídně a Noc nevěsty, která vznikla v roce 1968. Navzdory datu jde o pořad poměrně krotký, ale možná je to i Kachyňovým naturelem, který se vyjadřoval spíš decentně a v náznacích. Na rozdíl od Procházky byl člověkem, který se nikdy nevyjadřoval jednoznačně politicky, ačkoliv v jeho filmech se obrazy politicky krutých dob odrážejí velmi často.

Jan Sedmidubský