Drahý Nikito Sergejeviči!
Nikdy před ním ani nikdy po něm nebyl svět tak blízko další válce. A nikdo před ním ani nikdo po něm neřekl tak tvrdá slova o Stalinovi – tedy v tom „socialistickém světě“. Člověk plný rozporů: Nikita Sergejevič Chruščov.
Jeho život byl už několikrát detailně popsán a i český čtenář má k dispozici téměř tisícistránkový životopis Nikity Chruščova z pera Williama Taubmana (BB/art, Praha 2005). Lze za těchto okolností objevit něco nového, co by ještě mohlo českého posluchače překvapit?
Práce na pořadu Drahý Nikito Sergejeviči! pro cyklus Archiv Plus mi tentokrát zabrala opravdu hodně času. V archivu Českého rozhlasu jsou desítky hodin zvukových záznamů s hlasem Nikity Chruščova. Naprostá většina si jich je podobných jako ono příslovečné vejce vejci. Obsahují v podstatě to jediné, jak se socialistický člověk mohl dozvědět něco o názorech svých nejvyšších představitelů.
Skutečně: cosi jako „rozhovor“ s generálním tajemníkem v rozhlasovém archivu nenajdete – samozřejmě až na pár výjimek velmi pečlivě připravených setkání, při nichž prověření redaktoři pokládali generálnímu tajemníkovi neméně pečlivě vybrané otázky, na které možná už dopředu i znali odpovědi…
Prakticky jedinou formou, jak mohli lidé poznat mínění nejvyššího komunisty, byly tak projevy – jednosměrné, protože u nich se žádná reakce neočekávala (snad kromě potlesku – no a tleskajících nebo nadšeně tleskajících, těch najdete vždycky všude dost). Ale představa, že by – řekněme – redaktor pražského Svobodného slova požádal o rozhovor Nikitu Chruščova, odletěl do Moskvy, položil Chruščovovi několik všetečných otázek a napsal podle odpovědí rozhovor, to je představa naprosto nereálná. Něco takového prostě nebylo možné.
Projevy, projevy a zase projevy… V Moskvě, Bratislavě, Praze, Budapešti, Berlíně… Jeden jako druhý, plný frází o budování socialismu a komunismu, o vítězství dělnické třídy a o nutnosti míru ve světě. Samozřejmě toho „moskevského“ míru, jehož parametry vyhovovaly pouze jestřábům ruského impéria, pro které fráze o marxismu-leninismu byly jen vhodnou maskovací sítí, přikrývající jejich nenasytné choutky po ovládnutí alespoň Evropy a Asie.
Komické chvíle nastávaly, když byl Nikita Chruščov na cestách po světě vystaven tlaku svobodných novinářů na tiskových konferencích. To z něj potom padaly perly, které musely vzbuzovat buď úsměv, nebo vztek.
Tak třeba na tiskovce po návštěvě Paříže v květnu 1960 se po otázce jednoho (západo)německého novináře Chruščov zase jednou rozvášnil, nejprve označil německé novináře na „ty, kteří unikli potrestání u Stalingradu“ – a potom jim doporučil: „Přijeďte k nám do Sovětského svazu, možná z vás uděláme lidi!“
Tlumočník, který pro Československý rozhlas pořizoval v živém vysílání českou verzi, tato Chručšovova slova zabalil do poněkud mírnějšího překladu, což muselo posluchače jen trochu znalého ruštiny (a těch bylo v Československu přeci jen dost) pobavit.
Donekonečna se také v Chručovových projevech objevují úvahy o tom, jak Sovětský svaz už už dohání USA: „Jsou na světě bohatší země, než Sovětský svaz? Bohužel jsou. Dnes jsou – zítra už nebudou. My budeme bohatší. Pokud jde o výrobu, jsme druzí za Spojenými státy. Amerika je první, ale neuteče nám. Ve všem ji dohoníme,“ sliboval Chručšov v roce 1957 při návštěvě Ostravy.
A pokud u nás tomu lidé tleskali, na tiskových konferencích na západě budila tato slova spíš mírný úsměv na tvářích. Teorie „dohnat a předehnat“ Spojené státy byla ještě za Chruščovova života opuštěna. Sovětský svaz sice dokázal vypouštět na oběžnou dráhu rakety s lidskou posádkou, ale obchody na ruském venkově nabízely lidem většinou jen chleba, vodku a portrét generálního tajemníka. Nic jiného na pultech nebylo.
Chruščov, i když byl člověkem s velmi chatrným vzděláním, nebyl hloupý. Skutečnost, že se dokázal vypracovat na vrchol sovětské politiky v době, kdy jej mohl Stalin kdykoli zamáčknout prstem do země, svědčí o mimořádné inteligenci; o schopnostech hledat správné spojence a udržovat přiměřené kontakty s těmi pravými lidmi. A není pochyb, že udržet se v Moskvě na špičce, to vyžadovalo snášet mimořádné tlaky a mít dobrý žaludek.
Navenek se Chruščov snažil vystupovat jako velký ochránce impéria, ve skutečnosti si ale často počínal jako slon v porcelánu: brutální potlačení maďarského povstání v roce 1956, výstavba berlínské zdi nebo karibská krize, kdy se pokoušel vybudovat na Kubě raketové základny se sovětskými jadernými střelami. To vše přivádělo svět, který měl ještě v živé paměti druhou světovou válku, téměř na okraj nového konfliktu.
Není divu, že jak se blížila polovina 60. let, stával se „drahý Nikita Sergejevič“, který čím dál víc připomínal neřízenou střelu, pro své politické kolegy neúnosným partnerem. Přes všechny silácké řeči se sovětské ekonomice nedařilo, o zemědělství ani nemluvě. Chruščovovy projevy budily často smích už i doma v Sovětském svazu.
O svých krocích se s nikým nebavil a ostudy jeho zahraniční politiky, jako třeba ta kubánská, byly pro moskevské jestřáby nadále neúnosné. Nehledě na to, že armáda velmi nerada zjišťovala, že Nikita Sergejevič začíná seškrtávat i vojenský rozpočet.
Chruščov byl sesazen vnitrostranickým „spiknutím“, vedeným Leonidem Iljičem Brežněvem. Ale měl štěstí – jeho pád přišel v době, kdy už se nevěšelo, neposílalo do vězení ani do gulagu…
Chruščov v klidu dožil v ústraní, sice zatrpklý, ale finančně zcela zajištěný. Z jeho politiky nezbylo snad téměř nic. Ale kdyby nic jiného v životě neudělal, tak alespoň za to, že řekl pravdu o Stalinovi a propustil tisíce lidí z gulagu, za to si Chruščov zaslouží vzpomínku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
