Jiří Voskovec: Ztratil jsem domov, našel svět

Jiří Voskovec v roce 1955 - pořad z dramatické antologie Armstrong Circle Theatre vznikl podle skutečných událostí, které Jiří Voskovec zažil při svém příjezdu do USA - Foto:  Česká televize

Jiří Voskovec v roce 1955 - pořad z dramatické antologie Armstrong Circle Theatre vznikl podle skutečných událostí, které Jiří Voskovec zažil při svém příjezdu do USAFoto:  Česká televize

110 let uplynulo 19. června od chvíle, kdy se v Sázavě narodil Jiří Voskovec. Spolu se svým "druhým já" – Janem Werichem – vytvořil páteř Osvobozeného divadla, které bylo ve třicátých letech 20. století jedním z určujících prvků kulturního života v Československu.

Seznámili se na gymnáziu 

Ze slavné dvojice V+W byl Voskovec tím, o němž se mluvilo méně. Charismatický a noblesní člověk začínal jako červenající se filmový milovník, aby se posléze stal ceněným hercem, komediantem a tragédem, režisérem a básníkem, také ale tvůrcem koláží, literátem a překladatelem.  

Jeho otec se jmenoval Vilém Wachsmann a německy znějící jméno si nechal počeštit. Byl důstojníkem hudby v carské armádě a za první světové války měl na starosti nábor českých vojáků do legií (právě Wachsmann získal pro legie pozdějšího generála Karla Klapálka). Matka Jiřího Voskovce, dcera malíře Soběslava Pinkase, se narodila ve Francii.  

 

Před 110 lety se v Sázavě na Benešovsku narodil pozdější slavný český herec Jiří Voskovec. Unikátní rozhlasové nahrávky s jeho hlasem pro vás vybral David Hertl.

Vložit na svůj web

S Janem Werichem se seznámil na pražském reálném gymnáziu v Křemencově ulici (stejnou školu navštěvovali například Jan Masaryk, Vladislav Vančura nebo Olga Sommerová). Voskovec na gymnáziu psal do studentského časopisu, s Werichem měli společné zájmy, především tehdejší nový fenomén - film. Mezi jejich oblíbence patřili Charlie Chaplin či Buster Keaton.  

Začátkem 20. let studoval Voskovec na lyceu ve francouzském Dijonu (na této škole studovali například literární vědec Václav Černý, kulturní rada ve Francii spisovatel Václav Jamek nebo režisér Zdeněk Troška; jako pedagog zde působil například Edvard Beneš), poté na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Zájem o avantgardní umění jej v roce 1924 přivedl do uměleckého sdružení Devětsil, publikoval poezii i prózu. 

Kostýmy myším zachutnaly 

V roce 1927 V+W napsali Vest Pocket Revue - pásmo scének, písní a dialogů. Úspěch dvou klaunů s typickým černobílým líčením, kteří se oslovovali "pane kolego", znamenal průlom na scéně Osvobozeného divadla.  

Později prozradili i svou tvůrčí metodu: „Jednoho večera byla zakoupena u pana Nepraše v menší obci jihovýchodních Čech láhev rumu za 24 Kč. Téhož večera obsah láhve byl smíchán s horkou vodou, oslazen, přidáno citronové šťávy a získaná kapalina vypita. Na dně prázdné lahve ležela Vest Pocket Revue.“  

K premiéře Vest Pocket Revue se váže i další příhoda: Voskovec s Werichem sehráli představení v uniformách ruské carské kapely, které otec Jiřího Voskovce přivezl z Ruska. Uniformy potom ležely dlouhá léta v almaře Voskovcovy chalupy na Sázavě, kde je objevil Filip Voskovec, který je – okousané od myší – daroval Uměleckoprůmyslovému muzeu.  

Jan Werich a Jiří Voskovec - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jan Werich a Jiří VoskovecFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Tam se ale v roce 2002 během záplav proměnily v koule bahna. Půl roku pak odpočívaly v mrazáku Jiřího Suchého, aby byly od roku 2005 opět vystavovány; ve stejném roce obdržel Suchý darem od Jiřího Plannera Voskovcův psací stroj, na kterém psal dopisy Janu Werichovi. 

Divadlo si pro ně přišlo 

 

Jiří Voskovec – Stín svobody. Čte Zdeněk Eliáš, zdroj: Archiv Rádia Svobodná Evropa.

Vložit na svůj web

S geniálním skladatelem a klavíristou Jaroslavem Ježkem utvořili pak V+W originální autorský tým, který vytvořil hudební doprovod k naprosté většině her. K těm nejúspěšnějším patřily Osel a stín (1933), Kat a blázen (1934), Balada z hadrů (1935) nebo Těžká Barbora (1937). Ve třicátých letech opustili Voskovec s Werichem původní nezávazný a recesistický humor a přešli k sociální a politické satiře, protifašistické a protiměšťácké.  

Dělali si programově "srandu ze starších pánů, maloměšťáků a páprdů". K dalším jejich úspěšným titulům patřily hry Caesar, Kostky jsou vrženy, Pěst na oko nebo Golem. „I když jsem nechtěl jít k divadlu a Voskovec taky ne, divadlo si přišlo pro nás,“ řekl později Werich. „Věříme hluboce a věrně ve fantastickou podstatu divadla a jsme vášnivými vyznavači divadelního kouzelnictví,“ napsali V+W.  

Ve 30. letech svou popularitu zhodnotili též ve filmu, kde se kromě hlavních rolí podíleli i na scénářích. První z úspěšných komedií s názvem Pudr a benzin natočili v roce 1931 s režisérem Jindřichem Honzlem. Následovaly snímky Peníze nebo život (1932), Hej rup! (1934) a Svět patří nám (1937). Poslední tři tituly zařadilo v roce 1995 newyorské Muzeum moderního umění mezi klasické evropské muzikály.  

Pro zajímavost – vůbec první účinkování Voskovce a Wericha na filmovém plátně bylo ve filmu Paramount revue, kde Werich představoval konferenciéra amerického zvukového filmu. Pod pseudonymem Petr Dolan hrál Voskovec už v roce 1926 také studenta Ríšu ve filmovém zpracování Pohádky máje a o rok později sirotka Iškariota ve filmu Paní Katynka z Vaječného trhu. Za své filmové aktivity byl vyloučen z Devětsilu. 

Po válce už to nešlo 

Ve svých hrách Voskovec s Werichem stále více reagovali na vzrůstající nebezpečí nacismu, což vyústilo v konec Osvobozeného divadla v listopadu 1938. Následovala emigrace do Spojených států, kde dvojice vystupovala například v divadlech v Clevelandu, na Broadwayi v New Yorku, v Bostonu či Filadelfii; do konce války také spolupracovali s rozhlasovou stanicí Hlas Ameriky (1942 – 1945).  

Po osvobození se vrátili (bez Ježka, který během války zemřel) domů a snažili se navázat na předválečnou tradici Osvobozeného divadla obnovenou inscenací Pěst na oko aneb Caesarovo finále. Posledním jejich společným počinem byl přepis amerického muzikálu Finian's Rainbow, počeštěný na Divotvorný hrnec. Voskovec režíroval, Werichův hrdina vodník Čochtan zlidověl.  

Společné psaní ale přestalo fungovat, pokus o obnovení ducha divadla se nezdařil a Voskovec s Werichem se v roce 1947 rozešli. Umělecký rozchod však neměl vliv na jejich celoživotní přátelství. Voskovec byl v té době již podruhé ženatý; po rozvodu s Francouzkou Madeleine si vzal americkou divadelnici Anne, s níž měl dcery Victorii a Georgii. Anne v roce 1957 zemřela. Po její smrti se potřetí oženil (1961) s herečkou Christine. 

Vystoupení po telefonu 

Po komunistickém puči Voskovec republiku v červnu 1948 natrvalo opustil. Pracoval nejprve pro UNESCO v Paříži a po dvou letech zamířil do USA. Za mořem byl ale na 11 měsíců internován na Ellis Islandu pro podezření z údajných sympatií ke komunismu. Boj o očištění svého jména nakonec vyhrál. S poameričtělým jménem George Voskovec si pak zahrál v řadě filmů, vystupoval v televizi, prosadil se na Broadwayi.  

Z jeho filmových rolí je asi nejznámější postava porotce z dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů (1957), kde se objevil po boku legendárního Henryho Fondy. Zatímco v Československu vynikl v komických rolích, po nuceném odchodu do ciziny stal v USA uznávaným charakterním hercem. Skutečný „kousek“ se podařil hudebnímu kritikovi Jiřímu Černému: v roce 1978 v rámci pětidenního festivalu Osvobozeného divadla zosnoval první a poslední veřejné představení Jiřího Voskovce v komunistickém Československu – a to po telefonu.  

Voskovec a Werich se po roce 1948 viděli jen několikrát. Od roku 1956, kdy se poprvé sešli v Londýně, se pak potkali v New Yorku, Stratfordu či Vídni. Naposledy se tak stalo na podzim 1974. Voskovcovo jméno přitom bylo i před rokem 1989 u nás příležitostně zmiňováno – například v únoru 1965 odvysílal rozhlas jeho blahopřání v Werichovým narozeninám. 

Šlitr, Havel, Nedvěd, Tříska … 

Voskovec se trvale zajímal o události v Československu a hostil návštěvy ze staré vlasti. V polovině šedesátých let zprostředkoval první kontakty Jiřímu Šlitrovi, který se chtěl v Americe umělecky prosadit. V roce 1968 zase u Voskovce v New Yorku šest týdnů pobýval Václav Havel. „To byla doba, kdy kulminovalo hnutí studentů a umělců konce šedesátých let. Nasál jsem tuto atmosféru a jsem jí takřka odkojen,“ řekl Havel.  

Ve stejném roce Voskovec namluvil českou verzi filmového dokumentu Rudolfa Krejčíka Seven Days To Remember (Sedm dní k zapamatování). Byl zpracován z autentických materiálů ze srpna 1968, které se filmovému štábu podařilo vyvézt do Kanady. V České republice byl snímek poprvé uveden až roku 1998.  

V první polovině 70. let zase Voskovec nezištně pomohl výtvarníkovi a čerstvému exulantovi Frantovi Nedvědovi – tento pozdější uznávaný americký ilustrátor a restaurátor mohl u Voskovce delší dobu bydlet. „Pro mě to byl jeden z nejlepších lidí, jaké jsem poznal,“ zavzpomínal Nedvěd.  

Voskovec byl podle něj „přímo myslící mozek s velikým spirituálním zázemím. Nemyslím, že by byl nábožensky aktivní, měl ale nesmírně hluboké duchovní zázemí. Nevím nic o jeho víře, ale nedovedu si představit, že by ji neměl, i když možná ne spojenou s nějakou oficiální církví.“ (Jiří Voskovec se formálně hlásil k pravoslaví.)  

U Jiřího a Christine Voskovcových se Nedvěd poprvé v exilu cítil bezpečně. „Byli pro mě zónou jistoty. Poznal jsem, že existuje lidská naděje a že na světě existují dobří lidé.“ V té době hrál Voskovec v divadle a točil televizní filmy, například v seriálu Nedotknutelný. „Byly to vynikající role. Ne hlavní, ale důležité vedlejší, nosné postavy,“ připomněl Nedvěd.  

Skvělý byl podle něho i v Čechovově Višňovém sadu v divadle v Lincolnově středisku, kde vystupoval „tři měsíce v jednom kuse“. A další příběh: v roce 1977 emigroval herec Jan Tříska a už pár měsíců po útěku hrál v New Yorku ďábla Wolanda v Mistrovi a Markétce. „I když neuměl dostatečně anglicky, svým projevem a osobností strhl obecenstvo,“ psaly kritiky.  

Čerstvého imigranta obětavě připravoval Jiří Voskovec. Slovo od slova s ním probíral jeho part a učil jej výslovnosti. Málo známé je také Voskovcovo angažmá v porotě literární Ceny Egona Hostovského, udílené od roku 1974 v Torontu za nejlepší knihu českého nebo slovenského autora, který nemohl v Československu publikovat. 

Dopisy přes železnou oponu 

Wericha přežil Voskovec jen o osm měsíců. Zemřel 1. července 1981 na svém ranči v kalifornském Pearblossom na pooperační embolii; trpěl rakovinou plic. V červnu 1990 byla urna s popelem Jiřího Voskovce uložena do společného hrobu s Janem Werichem na pražských Olšanech; splnilo se tak Voskovcovo poslední přání.  

U příležitosti státního svátku 28. října 1995 vyznamenal Václav Havel in memoriam Jiřího Voskovce medailí Za zásluhy. A vesmírem také létá planetka s názvem Voskovec-Werich, objevená světoznámým českým astronomem Lubošem Kohoutkem. V posledních letech vyšly komplety archivních nahrávek, orientovaných především na (v České republice známějšího) Jana Wericha. Objevují se mezi nimi ale i zajímavosti s hlasem Jiřího Voskovce.  

 

Jiří Voskovec a Jan Werich ve vysílání Hlasu Ameriky z let druhé světové války.

Vložit na svůj web

Zásluhou někdejšího ministra kultury Pavla Tigrida se v roce 2004 dostaly do České republiky i zajímavé dokumenty o působení "George Voskoveca" v UNESCO a v druhém exilu. Právě v Tigridově Svědectví také vyšlo několik ukázek z Voskovcova pokusu o autobiografii pod názvem Stín svobody; paměti nebyly dopsány a nikdy nevyšly (v edičním plánu je mělo Škvoreckého nakladatelství 68 Publishers v Torontu).  

Postupně zato v České republice vyšla kompletní korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, uložená dlouhá léta v Archivu Howarda Gotlieba při bostonské univerzitě. Dopisy odhalují osudy V+W v době železné opony a studené války. Je zřejmé, že oba své listy chápali jako součást svých literárních plánů a počítali s jejich pozdějším publikováním.  

Z obsahu dopisů je jasné, že se jich řada nezachovala ani v curyšském archivu Werichovy vnučky. Politické události jsou přitom jen pozadím Voskovcova a Werichova filozofování a úvah o umění, životě a smrti. Werichovo zdraví se zhoršovalo a Voskovce vyčerpával existenční boj. Zatímco Werichovi takřka celé poslední desetiletí jeho života nebylo dovoleno hrát a publikovat, trpěl Voskovec v téže době důsledky hospodářské krize ve Spojených státech. Oba trpěli jiným způsobem, ovšem neztráceli smysl pro humor. 

Hlas Jiřího Voskovce připomíná pořad z cyklu Archiv Plus prostřednictvím unikátních nahrávek z archivu Rádia Svobodná Evropa – do její newyorské redakce to Voskovec neměl daleko. Poslechněte si ho kdykoli nahoře v článku nebo v iRadiu.
 

Uslyšíte například Báje z Nového světa od Jaroslava Mareše, vydané v roce 1975 v Torontu u Škvoreckých, které Voskovec pro Svobodnou Evropu načetl; jeho projev na pohřbu Ferdinanda Peroutky nebo vzpomínky na začátky Osvobozeného divadla. Pořad doplní citace z nevydaných pamětí Jiřího Voskovce, které pro Svobodnou Evropu načetl Zdeněk Eliáš. 

Autor:  David Hertl
Pořad: Archiv Plus  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: pátek 20:05; repríza neděle 16:35  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace