Konstantin Biebl: Psát čistě a od srdce

Konstantin Biebl v roce 1928 - Foto: Wikimedia Commons

Konstantin Biebl v roce 1928Foto: Wikimedia Commons

Autor toho nejlepšího z české meziválečné poezie – a zároveň autor hluchých veršů z přelomu čtyřicátých a padesátých let, přitakávajících dobové atmosféře třídního boje. Tím vším byl Konstantin Biebl.

Válečná maturita 

Narodil se v únoru 1898 ve Slavětíně na Lounsku do rodiny lékaře. Dobré finanční zázemí umožnilo Bieblovi doslova se „proflákat“ lounskou reálkou. Maturoval jako voják rakouské armády. Narukoval do první světové války, v lednu 1918 byl na balkánské frontě raněn, zajat a odsouzen k smrti; podařilo se mu ale uprchnout. Prožité útrapy a onemocnění tuberkulózou v něm zanechaly sklon k depresím. Po roce 1918 se sice zapsal ke studiu lékařství, ale přistupoval k němu jako k reálce. Školu nedokončil, věnoval se už jen básnické tvorbě. 

Ta byla ovlivněna řadou cest, válečnými zkušenostmi i osobními zážitky. Nejsilnější inspiraci načerpal z necelých tří měsíců, které strávil na přelomu let 1926 a1927 na několika ostrovech jihovýchodní Asie. Výsledkem byla básnická sbírka S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927) a série cestopisných fejetonů, které byly po jeho smrti vydány v knize Cesta na Jávu. Tvorba tohoto představitele poetismu a surrealismu byla silně protiválečná; často se objevují motivy úzkosti a strachu z budoucnosti. 

Smutný pád básníka 

Už ve dvacátých letech vstoupil Biebl do komunistické strany. Pomineme-li přátele z okruhu levicové avantgardy, považovali to ostatní za projev salonního levičáctví: Biebl se výhodnou svatbou finančně zajistil a o proletářích mohl s klidem básnit. Nadšení, živené po roce 1945 orientací na Sovětský svaz, bylo po roce 1948 vystřídáno těžkou depresí. Generace mladých komunistických fanatiků si z příslušníků meziválečné avantgardy udělala příslovečného fackovacího panáka. 

V době, kdy k cestě za mříže stačilo pár špatných slov, byla pro Biebla každá kritická zmínka o jeho předválečné poezii zdrojem neskutečných depresí. Snažil se zachránit dobově nadšenou sbírkou Bez obav (1951), nakonec je ale 12. listopadu 1951 nalezen na chodníku pod oknem svého bytu v Praze. Jak už to bývá, kolem jeho smrti se objevila řada spekulací – pravdou ale je, že Biebl mohl být jen těžko někomu tak nebezpečný, aby bylo nutné zbavovat se ho podobným způsobem. Nejspíš „jen“ nesnesl dlouhodobou vážnou nemoc a zmíněnou tíživou atmosféru pronásledování svých přátel z okruhu avantgardních umělců. 

Biebl a Bieblová 

Svaz československých spisovatelů uspořádal ve Smetanově divadle v Praze 11. května 1951 slavnostní večer "Spisovatelé straně". Konstantin Biebl je na snímku třetí zleva - Foto:  ČTK, Rostislav Novák

Svaz československých spisovatelů uspořádal ve Smetanově divadle v Praze 11. května 1951 slavnostní večer "Spisovatelé straně". Konstantin Biebl je na snímku třetí zlevaFoto:  ČTK, Rostislav Novák

Jeho žena Marie Bieblová (1909-1997) byla také básnířkou. S Bieblem ji seznámil jeho kamarád z lounské reálky, pozdější spisovatel a publicista Karel Konrád. Bieblová (rozená Bulovová) pocházela z finančně velmi dobře zajištěné rodiny lounských podnikatelů. Není bez zajímavosti, že sestra Marie Bieblové se provdala za psychoanalytika, spisovatele, básníka a filosof Bohuslava Brouka. 

Manželství Bieblových podle všeho nebylo právě nejšťastnější, Konstantin Biebl si na věrnost příliš nepotrpěl a měl ve zvyku se i na veřejnosti předvádět se ženami, s nimiž udržoval mimomanželský vztah. O zvláštní situaci svědčí skutečnost, že v bytě, pod jehož okny byl nalezen, žil sám; stejně tak jeho manželka měla vlastní byt. 

Těžký rok 1951 

Pětašedesát let od Bieblovy smrti připomene pořad Psát čistě a od srdce z cyklu Archiv Plus, ve kterém zazní některé unikátní archivní záznamy s hlasem tohoto básníka. Za zmínku stojí nejen zajímavé autorovo vyprávění o jeho cestách na Jávu, zvláště pak o setkání a dlouhém nočním pohovoru s koloniálním úředníkem. Biebl tyto své vzpomínky natočil v roce1941 a byly určeny pro zahraniční krajanské vysílání protektorátního rozhlasu. 

Hrob básníka Konstantina Biebla ve Slavětíně - Foto: Wikimedia Commons,  CC-BY-SA-3.0, Jik jik

Hrob básníka Konstantina Biebla ve SlavětíněFoto: Wikimedia Commons, CC-BY-SA-3.0, Jik jik

Doslova dojemné jsou pak Bieblovy vzpomínky na cestu do Dalmácie s Jiřím Wolkerem; přibližují Biebla jako nesmírně citlivého pozorovatele s mimořádnou dávkou básnické obraznosti. To vše ale po válce vzalo za své. V tomto směru je neméně důležitá i nahrávka, kterou u Biebla ve Slavětíně pořídil Československý rozhlas v roce 1951, už po vydání sbírky Bez obav a tedy nejspíš nedlouho před Bieblovou smrtí. Do Slavětína nejspíš redaktora rozhlasu přivedl opět Karel Konrád, který byl smutným svědkem posledních Bieblových dní (z nedávno publikovaných materiálů vyplývá, že Biebl zejména v posledních měsících života trpěl utkvělou představou, že je kýmsi neustále sledován; vše došlo tak daleko, že podle svědectví například při příchodu na návštěvu ke známým volal policii a oznámil do telefonu, kde je, „kdyby se mu něco stalo“). 

Pozornému posluchači nahrávky z roku 1951 neujde, že třiapadesátiletý Biebl je redaktorem označován za „mladého“ básníka. Sám Biebl se v rozhovoru snaží popsat tíživou situaci, do které ho přivedly útoky mladých levicových básníků a coby důkaz své věrnosti linii strany recituje básničky Julius Fučík ve vězení, Lenin v knihovně nebo Karel Marx v Karlových Varech

Autor:  David Hertl
Pořad: Archiv Plus  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: pátek 20:05; repríza neděle 16:35  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace