Květen 1991 - tank v negližé a omluva Borise Nikolajeviče

Pozdní hrdinové

Když tehdejší student VŠUP David Černý přetřel v noci z 27. na 28. dubna 1991 tank číslo 23, který údajně přijel 9. května 1945 do Prahy (dnes se má za prokázané, že to fyzicky tento tank nebyl), dalo se to chápat jako poněkud drsná pacifistická recese. Po Černého úpravě byl vzápětí opět přemalován na původní odstín, načež se Černého zastali a proti pomníku vymezili poslanci Federálního shromáždění a České národní rady. Začátkem května 1991 jich na tank vylezla dobrá desítka a happening pokračoval, lakovalo se opět na růžovo. Pro všechny zúčastněné to byla asi legrace, pro někoho i politický čin, v kontextu historie ale opakované natření už zavánělo trapností.

Kdekdo samozřejmě cítil potřebu se k tomu vyjádřit. Tank po pár dnech opět vypadal jako hračka pro děti, téměř něžně. Jeho hrozivost a majestátnost se ocitla definitivně vepsí. David Černý měl následně oplétačky s paragrafem o pobuřování. Svoboda umění narazila na meze zákona, což je vlastně ve svobodné společnosti užitečný a potřebný střet. Černý riskoval, poslanci vybavení imunitou ovšem nikoliv, a argument, že chrání Černého a upozorňují na jeho diskriminaci, byl i vzhledem k počtu natěračů poněkud lichý, spíš šlo o to, užít si tu srandu s tankem.

Protitotalitní nebo chcete-li postsovětská recese ovšem obnažila do hloubky hlavně to, jak si nevíme rady se svou minulostí ani současností. Jak upozornil tehdejší český premiér Petr Pithart, poslanec nemá co protestovat, nadto veřejně, a už vůbec ne porušovat zákon.

Petr Pithart|foto: Marián Vojtek

Tank nebo socha milicionáře – všechno jedno

Poněkud vyprázdněný symbol osvobození se dostal v podstatě do jedné řady s tehdy už odstraněnými pomníky Gottwalda, Lenina a různých lidových milicionářů a co se okolo něj všechno dělo, už dnes opravdu působí jako zpráva z jiného světa. Komentátor Rozhlasových novin se dokonce neváhal zmínit o tanku, zřejmě tehdy zahaleném jakýmsi plátnem, bezmála jako o falickém symbolu. Jistá firma se chystala vyrábět modely růžových tančíků, asi inspirována úlomky Berlínské zdi, které se taky prodávaly masově. Veřejnost se dobře bavila a nedocházelo jí, že se gogolovsky směje sama sobě.

Ne že by si to člověk přál, ale upřímně řečeno, kdyby listopad 1989 v Československu byl skutečně revolucí, kdyby ke spořádanému předání moci nedošlo dokonce až po pádu Berlínské zdi, kdyby se tu bývalo proti okupační armádě po těch dvacet let alespoň ceklo, býval by osud tanku asi také jiný. Asi by na svém místě už taky nestál, ale jeho odstranění by se nejspíš odehrálo buď důstojnější, nebo naopak dramatičtější formou. Takhle z toho byl jakýsi mejdan, tank jako náhradní politický program pro novodobé radikály a mnohé pozdní antisovětisty. To všechno v době, kdy Sovětský svaz mlel z posledního a bylo to dost viditelné. I když z něj stále šel strach, spíš bylo na místě se bát jeho zhroucení než jeho síly.

Revoluce v růžové

Růžový tank|foto: Pavel Hrabica

Argument pro: likvidujeme pomníky totalitní minulosti. Argument proti: pošlapáváme tím památku Rusů, kteří Československo osvobodili od nacismu, a ti, kdo přišli v roce 1945, nejsou totožní s těmi, kdo přišli v roce 1968. Byl to pochopitelně i problém generační. Český premiér Petr Pithart tehdy smutně pobaven konstatoval, že poslanec veřejně protestující proti legislativním zlořádům je tak trochu pro smích, asi jak ministr protestující i se svými náměstky proti nepravostem ve svém resortu. Mimochodem, tuto disciplínu „jsem v politice a zároveň na ni nadávám“ dnes někteří politici ovládají mistrně a veřejnosti to vůbec nepřipadá zvláštní.

Paradoxně jen pár dní po poslaneckém natírání navštívil Československo tehdejší šéf ruského parlamentu Boris Jelcin, kterému do zvolení ruským prezidentem zbývaly pouhé dva měsíce. Těžko říct, jestli mu pražští hostitelé nějak případ s tankem vysvětlovali nebo ho přešli mlčením. Jisté je, že krátce před svým příjezdem poskytl Jelcin rozhovor zpravodaji Československého rozhlasu a v něm také na otázku ohledně roku 1968 zazněla z Jelcinových úst poměrně zřetelná omluva. Doslova řekl, že za to, co se stalo, by se Rusové měli kát. Tento výrok je dnes myslím zcela zapomenutý, a neprávem. Žádný sovětský ani ruský vůdce se takto jednoznačně nikdy k okupaci Československa nevyjádřil a těžko se tak stane někdy v budoucnu.

Staří bardi jako mladistvý předvoj

Jinak se toho května vlastně neodehrálo nic dramatického. Snad jen na 1. máje se na Střeleckém ostrově sešlo větší množství levicové mládeže a s nimi také dva matadoři levicového myšlení – tehdejší poslanci Petr Uhl a Ivan Sviták. Jména jistě netřeba rozvádět. Asi překvapivá douška – přes veškerou naivitu mnoha jejich postojů mi tito dva ve svém prvomájovém okouzlení připadali méně směšní než mnozí natěrači tanků, za své názory si totiž oba v dobách nesvobody slízli své.