My všichni socialismem povinní

Některé se tvářily honosně, jiné od pohledu prozrazovaly potřebu šetřit, některé měly dílů třicet a některé ani ne deset – a přeci všechny byly trochu podobné. Jistě, nabízely především lákavý obal v podobě lidských příběhů, což (jak se ostatně potvrzuje u seriálů dodnes) je velké vábidlo pro diváky.

Ale pozornějšímu divákovi nemohlo ujít, že i ten zdánlivě nejobyčejnější seriál, věnovaný partě kombajnistů nebo skupině vyšetřovatelů pražské kriminálky, je především svého typu ideologická záležitost, prostředek působení na diváka.

Seriály vysílala televize už před rokem 1968 – ale ne náhodou se dočkaly masového rozšíření až po nástupu husákovské normalizace. Vytvářely zdání, že vše je normální. Co na tom, že hodnoty, o nichž se v seriálech hovořilo, v podstatě neexistovaly – nebo pokud existovaly, nepředstavovaly nic, co by stálo za řeč. Bylo pár let po srpnu 1968 a ještě méně let po rozsáhlých čistkách.

Režim, který na jedné straně utahoval šrouby, potřeboval dát na straně druhé lidem i onen chléb a hry. Televizní seriál byl ideálním formátem. Jaroslav Dietl a řada dalších tvůrců servírovali lidem v každém pokračování myšlenku, že obchody jsou plné a prodavačky milé, že předsedové národních výborů a okresní tajemníci strany se starají, a že lékaři, konstruktéři, vojáci, zemědělci, policisté nebo kuchaři poctivě pracují… A nejen to: seriály se také obracely do minulosti – především proto, aby ji příslušným způsobem „vysvětlily“.

Když byl v roce 1975 premiérován seriál Nejmladší z rodu Hamrů, který nebyl ničím jiným, než pokusem ospravedlnit brutální kolektivizaci z padesátých let, napsal Oldřich Mračno v Rudém právu, že se podařilo vytvořit dílo velkého uměleckého a ideového účinku, ve kterém je víra ve velkou myšlenku socialismu a komunismu. A podobné byly reakce o deset let později, když skončily premiéry Synů a dcer Jakuba Skláře. Dietlova práce jako obvykle nabízela dva výklady: na jedné straně ty „obyčejné“ příběhy, na druhé straně promyšlený způsob, jak objasňovat určité dějinné události přesně podle potřeb komunistické strany. Není náhodou, že celoživotně poctivý sklář Jakub Cirkl vstupuje v samém závěru svého života (a v závěru seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře), kdy už je to zralý a moudrý muž, do komunistické strany…

Květen byl měsícem, který spojil dvě pozoruhodné postavy české seriálové tvorby: téměř legendárního autora mnoha seriálů Jaroslava Dietla (narozen 22. května 1929) a představitelku jedné z populárních seriálových postav, prodavačky Anny Holubové v Ženě za pultem – Jiřinu Švorcovou (narozena 25. května 1928). Objevila se ale i v dalších seriálech: Okres na severu, My všichni školou povinní, Gottwald a Léta přelomu.

O Jaroslavu Dietlovi a Jiřině Švorcové by se daly připravit celé hodiny pořadů – a možná pořád bychom hledali odpověď na otázku, co je vedlo k tomu, že dělali právě to, co a jak dělali. Rozsudek vynášet netřeba, ale udělat si úsudek můžete sami – v pořadu Archiv Plus, ve kterém uslyšíte řadu zajímavých rozhlasových záznamů Jaroslava Dietla (třeba z dob, kdy působil v Československé televizi) nebo Jiřiny Švorcové (například její „dojemné“ vzpomínky na pobyt v legendárním Artěku).

Další zajímavé archivní ukázky uslyšíte v pořadu Archiv Plus v neděli 9. června v 16:10 hodin.