Státní vyznamenání: Pocta, nebo přežitek?
Jsou státní vyznamenání skutečnou poctou těm, kteří se zasloužili o stát či státnost, nebo jde jen o monarchistický přežitek v rukách nezodpovědných politiků? Různá ocenění udělovali všichni naši prezidenti včetně toho prvního, Tomáše Garrigua Masaryka – a přes proklamované republikánství po rozpadu rakouské monarchie v tom asi byl kus vzpomínky na doby, kdy panovník odměňoval své věrné.
Naše nejvyšší státní vyznamenání Řád Bílého lva obdržely v letech 1923 až 1990 stovky lidí.
Čtěte také
Různými monarchy nebo šlechtici se jejich seznam za první republiky jen hemží. Například v říjnu 1923 byl oceněn belgický král Albert I. a v dubnu 1925 španělský král Alfons XIII.
Masarykova republika měla velký evropský rozhled, takže mezi vyznamenanými je cizinců hodně. A nejen jednotlivců, ale i institucí. Například v roce 1927 bylo oddělení české a slovenské literatury Newyorské veřejné knihovny (NYPL) vyznamenáno Řádem Bílého lva za budování největší knihovny českých a slovenských děl mimo území Československa.
Brežněv, Kosygin a spol.
V tomhle pohlížení za hranice komunistický režim pokračoval, pochopitelně v jiném dobovém a politickém kontextu.
Mezi oceněnými najdete například libyjského vůdce Muammara Kaddáfího – ten byl vyznamenán v červnu 1968, íránského šáha Mohammada Rézu Páhlavího – ten byl v roce 1977 vyznamenán i s manželkou, a specialitou jsou ocenění sovětských politiků.
Čtěte také
Připomeňme si sovětského premiéra Alexeje Kosygina, který v říjnu 1968, dva měsíce po okupaci, přivezl do Prahy ponižující „dohodu“ o podmínkách „dočasného“ pobytu sovětských vojsk na československém území.
O dva roky později dostal Řád Bílého lva. Andrej Grečko, odpovědný za vojenskou část srpnové okupace, dostal už v roce 1969 titul Hrdina Československé socialistické republiky. Leonid Brežněv byl stejným oceněním poctěn třikrát: v letech 1970, 1976 a1981.
Vyznamenání ano, ale…
Vyznamenání byla někdy i vracena, není to výdobytek posledních let. Řada vyznamenání byla vrácena v letech 1968 a 1969, někteří nositelé vyznamenání nebo čestných titulů je stačili vrátit po 17. listopadu 1989.
V roce 2014 vrátil státní vyznamenání režisér Jan Němec. Vadilo mu, že prezident Miloš Zeman vyznamenal v onom roce režiséra Filipa Renče, který Zemanovi natočil před prezidentskou kampaní předvolební klip, nebo filmaře Roberta Sedláčka, autora televizního dokumentu o Miloši Zemanovi. Němec nechtěl být „v řadě“ s těmito oceněnými.
Někdo vyznamenání vrátil, někdo ho rovnou nepřijal. Z posledních let stojí za zmínku případ Zdeny Mašínové, která v říjnu 2008 odmítla převzít vyznamenání od ministryně obrany Vlasty Parkanové, udělené jejímu otci, generálovi Josefu Mašínovi, za protinacistický odboj.
Čtěte také
Mašínová to odmítla kvůli přítomnosti předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděždy Kavalírové, která byla rovněž oceněna a kterou Mašínová kritizovala za její činnost v době normalizace. A například v říjnu 2013 odmítl hudebník Vladimír Mišík přijmout vyznamenání od Miloše Zemana, protože nesouhlasil s některými jeho rozhodnutími. Právě Miloš Zeman bývá za výběr vyznamenaných často kritizován.
Klaus medailemi šetřil
Miloš Zeman ocenil (2013 až 2016) 97 osobností, ročně průměrně 32. Jeho předchůdce Václav Klaus během deseti let v prezidentské funkci udělil 229 státních vyznamenání.
Více než polovina z nich (146) byly medaile Za zásluhy. Nejvyšší české vyznamenání, Řád bílého lva, udělil Klaus 23 osobnostem z České republiky i zahraničí. Při udílení státních vyznamenání 28. října Klaus oceňoval ročně průměrně 23 osobností.
Čtěte také
Václav Havel během dvou období ve funkci českého prezidenta udělil státních vyznamenání podstatně více než Klaus, celkem 536.
Z toho bylo 61 Řádů bílého lva, 115 Řádů TGM, 96 medailí Za hrdinství a 264 medailí Za zásluhy. Havel první vyznamenání udělil 28. října 1995, protože příslušný zákon schválili poslanci až v létě 1994. Nejvíce řádů pak předal u příležitosti 80. výročí vzniku Československa v roce 1998. Vyznamenal tehdy 89 lidí, jen o dvanáct méně vyznamenání pak předal v říjnu 2002. Průměrně rozdal Havel ročně 53 vyznamenání.
Významné a zasloužilé osobnosti oceňoval Havel ale i coby ještě federální prezident, a to od roku 1991. Mezi oceněnými byli například kardinál Josef Beran, malíř Josef Čapek, Milada Horáková, Jan Masaryk, Jan Palach, Jan Patočka, novinář Ferdinand Peroutka, básník Jaroslav Seifert.
O rok později, několik měsíců před rozpadem společného státu, se Havel rozhodl ocenit pouze nežijící osobnosti. Mezi vyznamenanými byli právník Ivan Dérer, filozof a publicista Alfred Fuchs, prozaik a dramatik Jozef Gregor-Tajovský, historik, diplomat a politik Kamil Krofta, politik, právník a novinář Lev Sychrava, politik a právník Přemysl Šámal nebo katolický kněz Josef Štemberka.
Komunisté jich rozdávali desítky denně
Václav Klaus a Miloš Zeman dávali v rozhovorech často najevo, že chtějí státními vyznamenáními šetřit a udělovat je podstatně menšímu počtu lidí než Václav Havel.
Pravdou ale je, že všichni tři čeští prezidenti dohromady rozdali od roku 1993 jen zlomek ocenění, která byl komunistický režim schopen udělit během jediného roku. Ten na systém státních vyznamenání necitlivě aplikoval sovětský vzor.
Čtěte také
Vyznamenávání československých občanů tak bylo v letech 1948 až 1989 založeno na výrazné preferenci takzvaných budovatelských zásluh. Typický pro tento systém byl i vznik masově udělované medaile
Za obětavou práci pro socialismus. Prezidentem republiky byl propůjčován neúnosně vysoký počet vyznamenání – ročně to činilo 22 až 33 tisíc! Týkalo se to například Řádu přátelství, titulu Hrdina socialistické práce, Řádu Klementa Gottwalda, Řádu 25. února 1948, Řádu rudého praporu práce, rudé hvězdy práce, vyznamenání Za pracovní věrnost a Za pracovní obětavost nebo titulů národní a zasloužilý umělec.
Všechny návrhy na tato a podobná vyznamenání byly schvalovány na předsednictvu ÚV KSČ a objektivní posouzení zásluh bylo prakticky nemožné. Tím došlo i ke znevážení celé této významné ústavní pravomoci prezidenta a k naprosté formálnosti a postupné deformaci státních vyznamenání.
Premiéru pořadu jsme vysílali v říjnu 2016.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
