Celý rozhovor s Petrou Hueck: Nebýt sám

Lze za poslední rok a půl, kdy projekt běží, vysledovat nějaké společné rysy evropských problémů s přesidlováním?

„Myslím, že situace a kontext v každém městě a evropské zemi jsou jedinečné. Přesto je tu několik společných témat. Jedním z nich je plánování. Uprchlíci přicházejí ze země, kde dostali azyl, vybírá je vláda přijímací země a poté jsou přepraveni do daného města nebo kraje, kde je dostanou na starosti místní úřady. Bohužel velice často neexistuje nějaká efektivní struktura, která by umožnila koordinovat ten příjezd přesídlenců a upozornila na něj všechny relevantní osoby. Takže plánování a rozdělení úkolů je určitě moc důležité.

Dalším velkým tématem je bydlení. Přesídlenci musejí hned začít někde bydlet. V některých zemích jdou nejprve do přijímacích zařízení, někde rovnou do svých bytů – každopádně vše musí být okamžitě k dispozici. V některých zemích je ale bytová otázka problém, hlavně co se obecních bytů nebo sociálního bydlení týče. O tyto byty mají zájem i další skupiny lidí – nejen uprchlíci. Všichni mají jen nízké příjmy, takže všichni o tento druh bydlení bojují.

Třetí výzvou je potom schopnost dobře komunikovat s místními úřady a místní populací, že přicházejí noví uprchlíci a proč přicházejí. Ne proto, že chtějí mít zaměstnání v Evropě, ale proto, že potřebují ochranu, a proto přišli do naší země. Když si místní lidé uvědomí, že uprchlíci přišli proto, že potřebují ochranu, jsou k nim většinou víc otevření – ale musí o tom být informováni.“

Na konferenci několikrát padlo, že je záhodno zapojovat do integrace přesídlenců víc lokální populaci, sousedy nebo dobrovolníky. Pokud vím, v Británii třeba existuje hustá sít dobrovolníků a v tomhle je ta občanská společnost úžasně funkční. Zato třeba ve Švédsku, anebo i v Česku institut dobrovolníků víceméně neexistuje. Co je podle vás podstatou práce dobrovolníků?

„Na dobrovolníky v Evropě jsou různé pohledy. Země na severu, nebo třeba Nizozemí – já sama jsem z Nizozemí, tak budu mluvit o tomto příkladu – my bereme dobrovolnictví jako nabídku příležitosti, jak mohou uprchlíci potkat domácí obyvatelstvo. Takže dobrovolníci mají svá vlastní zaměstnání a ve volném čase se věnují uprchlíkům – ukazují jim, jak věci chodí, co dělat, co nedělat, do jakých obchodů je dobré chodit, do kterého fotbalového klubu zapsat své děti a podobně. Ti lidé přicházejí naprosto bez konexí, jako třeba Barmánci do České republiky, spoustě věcí ve společnosti nerozumějí a nemají se s tím na koho obrátit. Takže v tom jsou dobří ti dobrovolníci, že mohou věci vysvětlovat, ukazovat, provádět uprchlíky a nabídnout jim kontakt s tou zemí.“

Otázka z druhé strany: proč by se podle vás Evropané měli zapojovat jako dobrovolníci při integraci uprchlíků? Co jim to může přinést?

„Myslím, že je vždycky přínosné, když otevřete svou mysl pro lidi, kteří přicházejí odjinud, a že jim nabídnete pomoc. To zaprvé. Pro lidi, kteří později chtějí pracovat v sociálních službách, je to určitě dobrá zkušenost, kterou si můžete napsat do životopisu. Ale na prvním místě je ta ochota pomoci jiným. Rozhodně si ale nemyslete, že se tomu musíte upsat každý den! Je to jen drobný, občasný závazek a i tak myslím, že to spoustě lidí pomůže.“