Celý rozhovor s Vincentem Cochetelem: „Na přesídlení není nikdy vhodná doba…“

Existuje nějaký jasný signál nebo období, kdy je dobré spustit jeden z těch nástrojů azylové politiky, kterým je právě přesidlování?

„To veřejné zdůvodňování, teď neříkám všude v Evropě, ale slýchám to často, zní: Teď na to není vhodný čas, protože máme před volbami. Nebo máme těsně po volbách. Jsme uprostřed ekonomické krize. Nebo právě se vyhrabáváme z ekonomické krize. Když mluvíte o přesidlování se zástupci vlád v různých evropských zemích, často slyšíte, že není vhodná doba. Máme cizinců dost, máme sociální problémy, veřejnost nepochopí, proč přivážíme další lidi. Ale když lidem vysvětlíme, že to znamená, že někomu zachráníme život, ukážeme solidaritu, tak to pochopí.

Moji sousedé to třeba pochopili, když jsem se o tom s nimi bavil. Jde o to ukázat ten lidský rozměr věci. Říct sousedovi: My dva asi konflikt v Sýrii nevyřešíme, ale můžeme pomoci dvěma syrským uprchlickým rodinám tím, že jim jako dobrovolníci ukážeme naše město nebo pomůžeme jejich dětem ve škole. Neříkám, že v Evropě můžeme přijmout všechny syrské uprchlíky a rozhodně přesidlování není nějaké jednoduché řešení. Je to jen dílčí nástroj.

Mnoho Syřanů třeba ani do Evropy nechce, chtějí zůstat ve svém regionu. Ale na druhou stranu my musíme přemýšlet o plánech B a uvažovat o variantách budoucího vývoje. Nechceme, aby nám v uprchlických táborech vyrostla ztracená generace mladých Syřanů – už víme, jaké problémy to pak způsobuje.“

Přijde mi, že při tom odmítání přesidlování se v každé evropské zemi opakuje stejná sada argumentů: Proč přesidlovat uprchlíky, když máme dost svých problémů? A když to uděláme, bude to stát peníze – kde na to máme vzít. Vy tyto argumenty musíte slýchat léta – co odpovídáte?

„Pro mě je prvním argumentem solidarita a to, že si musíme vzpomenout, odkud pocházíme my sami. My všichni, nebo naši předci, byli v nějaké fázi přivítáni novými sousedy, možná i v jiné zemi. Evropa má i historii pronásledování menšin, politických nebo náboženských oponentů a vždycky se našla nějaká země, která jim otevřela dveře a přijala je. Takže je to o prokazování solidarity v časech, kdy si ji můžeme dovolit.

Většina uprchlíků nechce opouštět svůj původní region, a těch, co nakonec souhlasí s přesídlením, je zvládnutelné množství. Pro rok 2014 mluvíme například o 30.000 místech v Evropě – to je zvládnutelné!

Pro srovnání: Do Turecka uteklo ze Sýrie přes 600.000 lidí. Ti uprchlíci mají často dovednosti, které v Evropě potřebujeme. Vím, že to občas není populární debata, ale demografický vývoj v Evropě ukazuje, že budeme potřebovat víc lidí. Británie vydala třeba v tomto roce kolem 180.000 pracovních povolení pro lidi ze zemí mimo Evropskou unii. To znamená, že ty lidi potřebuje! Proč tedy nepoužít část těchto povolení pro uprchlíky? To nejsou žádní negramotní, chudí a nevzdělaní lidé – často měli předtím zaměstnání a žili ve městech. Takže pokud je Evropa přijme, rychle se v ní dokáží zorientovat a začít v ní nový život.“

Nicméně nebudeme tu skrývat, že přesídlení neznamená automaticky krásný nový život. Pro ty uprchlíky je strašně těžké se zapojit plnohodnotně do nové společnosti, dosáhnout průměrné úrovně. Co se s tím dá dělat?

„První věcí podle mě je investovat do jazykového vzdělání. Většinou se ty dotace pohybují kolem 300 až 400 hodin jazykového vzdělávání na uprchlíka. Někdy to stačí, někdy ne. Někdy je dobrý nápad přidat jazykové kurzy na pracovištích. Na severu Norska jsem navštívil zaměstnavatele, kteří poskytovali svým zaměstnancům s uprchlickým původem hodinu norštiny denně. Došlo jim totiž, že jinak by se ti lidé učili jazyk 10 let, a tak dlouho nemohou přece jako zaměstnavatelé čekat – obzvláště když lidi do svých firem poptávali a mohli uprchlíkům dát práci.

Takže musíme být trochu flexibilní v tom, jak se uprchlíky budeme snažit vzdělávat. Ale nemyslete si, že ti lidé nic neumějí, když přijdou do Evropy! Umí toho spoustu, mají velkou odolnost a výdrž a schopnosti se adaptovat na nové podmínky. To na nich vždycky obdivuji: Jejich odvahu, výdrž, schopnost přizpůsobit se – mnoho z nás tohle vůbec neumí. Takže to bych navrhoval využít. V mnoha zemích je také možnost absolvovat speciální kurzy, které vás připraví na tamější trh práce.

Mám takovou osobní historku: Přebíhal jsem mezi dvěma jednáními v Bruselu, z toho jednoho jsem šel pozdě a venku už na mě čekal taxík. Omlouval jsem se za zpoždění a taxikář říká: Nic si z toho nedělejte, mám pochopení pro vaši práci. Před 32 lety jsem byl přesídlen do Belgie. Byl to vietnamský uprchlík, kterého z bárky zachránila posádka ropného tankeru v Čínském moři, když se snažil utéct na Filipíny. Tam potom strávil dlouhá léta zavřený v uprchlickém zařízení, než byl přesídlen do Belgie. Jeho francouzština nebyla dokonalá, nicméně dokázal se dorozumět. Strašně pyšně mi říkal, že jeho nejstarší dcera pracuje jako chirurg, jeho syn je právník a nejmladší dcera také studuje na univerzitě. Takže to může být těžké pro první generaci, ale pak už jde život dál.“