Identita není kvádr, mění se. Pro lidi z bývalého východního bloku to platí dvojnásob
Jak byste popsali svoji identitu? Konverzační otázka k bazénu to není.
Hrdina Joycovy knihy Portrét umělce v jinošských letech Stephen Dedalus si ve volné chvíli do zeměpisného sešitu napsal pod sebe své jméno, název své třídy, školy, města, kraje, země, tedy Irska, Evropu, svět a vesmír. To byla jeho vrstvená identita.
Mnoho lidí dnes v Evropě o sobě uvažuje jako o Evropanech a teprve potom jako o Belgičanech, Dánech, Španělech nebo Češích. Při setkání s cizinci, nebo když se cizinci staneme, si uvědomujeme, kdo jsme, s čím se ztotožňujeme, a jaké jsou naše hodnoty. Jen málokdy nám to dojde při zacyklených pseudopolitických debatách o národních hodnotách a vymezování se vůči cizincům od gauče před televizí.
Otázky po naší identitě umí dobře klást umění. V polovině března se do Prahy sjelo 24 tvůrců ze 14 středo- a východoevropských zemí, aby v rámci festivalu Bazaar a projektu Identity Move zkoumali identitu skrz tanec a pohyb.
Co se stalo s hodnotami po roce 1989?
Ředitel festivalu a kurátor českých projektů Ewan McLaren charakterizuje české prostředí jako svobodné, nesvázané národní ideologií nebo náboženstvím. Je tu homogenita, kulturní a relativně i národnostní.
„České umělkyně, které byly do projektu vybrané, řeší otázky nejednolitosti, zkoumají různorodost, kolem sexuální identity, národních identit. V českým prostoru byly silnější, než jsou v současnosti. Jde o snahu připomenout, jak pocházíme z různorodých kulturních kořenů,“ snaží se tuto představu nabourat Ewan McLaren.
Identitu českých žen se však rozhodly prozkoumat i dvě litevské umělkyně v projektu Dior v Moskvě. Agnija Šeiko a Ingrida Gerbutavičiute se ptaly českých žen ve věku 60 let, jak sebe samy chápaly za období komunismu a po roce 1989. Jejich odpovědi porovnávaly s názory žen v rodné Litvě.
Agnija Šeiko k tomu říká: „Dívaly jsme se na hodnoty a jejich proměnu. Co se s hodnotami stalo po roce 1989? Ženy, kterým je kolem 60, v době revolucí jim bylo 30, jako by ztratily odvahu, nebo jim okolí snižuje sebevědomí. Nemají odvahu žít naplno, dělat věci, které chtějí, rozvíjet kariéru.“
Na projektu je zajímavé, že sleduje proměnu identity lidí v čase a vliv geopolitických událostí. Je identita páteří, o níž se člověk může nebo má opírat bez ohledu na časy? Je identita proměnlivá a musíme uvádět v soulad potřeby a hodnoty svého já s hodnotami doby a okolí?
„Identita určitě není kvádr. Mění se. Pro lidi z bývalého východního bloku to platí dvojnásob. Protože se museli naučit žít v novém systému.“
Multikulturní Kanada
Druhá umělkyně Ingrida Gerbutavičiute doplňuje, že v takové situaci může jít o konflikt identit. „Je tu konflikt dvou generací. Generace mé matky a generace mojí. Ona zažila ve svých 30 letech politický převrat, musela se adaptovat v novém systému a odložit některé hodnoty. Pro moji generaci konflikt leží jinde. Co si odnáším z dětství, aniž bych si toho byla vědomá. Žiju ve svobodné společnosti, ale opakuji vzorce, které jsem si osvojila jako dítě a nevěděla jsem, že to jsou sovětské modely.“
Ředitel festivalu Bazaar a umělecký ředitel pražského divadla Alfréd ve dvoře Ewan McLaren pochází z Kanady, která je hodně multikulturní. Jak se tam přistupuje k otázce identity?
„Mí staří kanadští kamarádi nejsou zvyklí na otázky typu, hele, tvoje příjmení bude ukrajinský, že jo? Mnohdy lidi v Kanadě považují toto za nepatřičné otázky. Ne proto, že by se styděli, ale nechtějí, aby k nim patřila jen jedna identita. Jsou radši, když se nenarušuje jejich pocit, že my jsme svobodní říct si, čím jsme, my sami.“
České kulturní prostředí vnímá dodnes jako federální. „Ani po 25 letech nevidím důvod, proč tento ideál ztrácet.“
Papuánci mají dnes lepší mobily než my
Zkušenost cizince v kultuře, kde panují větší rozdíly než mezi Českem a Kanadou nebo Litvou, zažívají 15 let fotografka a výtvarnice Barbora Šlapetová a sochař Lukáš Rittstein. Jejich poslední projekt, kdy zprostředkovali kontakt papuánského kmene Yali Mek s dvěma astronauty NASA přes satelitní telefon do vesmíru, je zachycen na výstavě Všechno je jinak v pražském centru současného umění DOX.
Poslední domorodá kultura v Papuy mizí, jak se proměňuje identita tohoto kmene? Ostatně, místo kmene Yali Mek si můžeme dosadit třeba kmen Čechů a jeho náčelníka Miloše Zemana, aby se nám lépe uvažovalo, kdo jsme my a kam se ubíráme.
„My jsme přiletěli cargem do vnitrozemí. Přilétávala tam veliká letadla plná zboží. Jsou zvídaví. A zvědavost je silnější než strach ve všech směrech a ve všech kulturách. Ten obchod je vždy první.“
Říká Barbora Šlapetová o prvním setkání s kmenem před 15 lety. Svou roli sehrál také zájem o léky a touha po delším životě.
„Ve chvíli, kdy přicházela civilizace, globalizace šmrnclá asijským progresem, vidíte lidi, kteří doopravdy přicházejí z doby kamenné. To byli skuteční pravěcí náčelníci, kteří se přicházeli dívat, co se děje, setkávali se s něčím novým. My jsme měli 40 let izolace, a co to s lidmi udělalo. Oni přeskakují nejmíň tisíc let. Je to šílený chaos v osobnosti, a obrovský nápor.“
Podle Lukáše Rittsteina nakonec vstoupila civilizace i do života Papuánců. „Během 15 let jsme došli do stadia, kdy Papuánci mají v ruce lepší mobilní telefony než my. Ale fungují jenom ve městě. Pak musí zpátky do džungle pro produkty z krajiny, prodají je, mají v ruce peníze. V tu chvíli přilétají obchodníci, jak v době zlaté horečky na Klondiku.“
Před 15 lety tam dorazil první lokální misionář. „Papuánec, který byl ještě nahý, z místní školy znal nazpaměť Bibli. Postavil jim boudičku, kostel v džungli, střecha z vlnitého plechu. Stál tam na plechovkách od rajčat. Držel v ruce rozsalátovanou Bibli, neuměl číst, ale přednášel to, co si pamatoval, slovo boží. Tak začal kontakt s okolními kmeny. V tu chvíli tyhle nedotčení lidé cítí, že musí rychle dohnat všechny informace, aby se ubránili, aby byli stabilnější a získali to, co potřebují od civilizovanějších.“
Ohromení, že jsem byl v kosmu? Vůbec, oni tam cestují pomocí dýmu
Leroy Chiao byl jedním ze dvou astronautů, kteří s kmenem Yali Mek z kosmu hovořili. Kmen potom i osobně navštívil, ve skafandru. Jaké byly reakce?
Oni věří, že lidé dokáží do vesmíru cestovat pomocí dýmu, takže je nepřekvapilo, že jsem tam byl. Jen jsem měl jiný dopravní prostředek. Stroj místo dýmu. Zajímali se o mě, koukali na skafandr, ale že by byli ohromeni, že jsem byl v kosmu? To vůbec.“
Jaký byl první dojem astronauta, když vyletěl do kosmu? „Když se poprvé podíváte na Zemi z vesmíru, zatají se vám dech. Je nečekaně velká, krásná a barevná. Přinutí vás to přemýšlet o životě a o tom, co je v něm důležité. Jsem od té doby přemýšlivější.“
Papuánské kmeny procházejí díky pronikání civilizace restrukturalizací. Díky lepšímu přísunu jídla, léků a zboží žijí déle a jinak. Příběhy udržuje už jen duchovní elita kmene. I na tu se tlačí, aby prováděla autocenzuru. O zabíjení, kanibalství, o animistické komunikaci se zvířaty a duchy už není vhodné mluvit. Pokud je okolní svět nutí, aby se takto vzdali jádra své kultury, co to dělá s jejich identitou?
Podle Barbory Šlapetové jsou ve velkém stresu. „Vidí všechno, co přichází, s tím jdou věci, které oni chtějí, ale pořád tam vidí duchy, takže oni jsou ještě na tom starém, ale už překračují do nového.“
A Lukáš Rittstein uzavírá: „Co je krásné, je to, že jsme všichni lidé, všichni jsme obyvatelé Země. Ale nevíme, kam vývoj na Zemi spěje, jaký to má smysl a cíl. Jsme jako na turné v jednom autobusu, ale to je vlastně docela hezké."
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
