Obchod s lidmi v Česku i ve světě nabývá. Obětí jsou často cizinci.

Z 55 % se jednalo o ženy a dívky, z nichž velká část byla prodána jako sexuální otrokyně. Obchodovaní jsou ale i muži a nezletilé děti, a i v oblastech mimo sex byznys: jako je zemědělství, stavby, domácí práce, nebo na drobnou kriminalitu či násilné odebrání orgánů. Počet obchodovaných a vykořisťovaných lidí přitom stoupá, a to i v Evropské unii.

Potvrzuje to zpráva Evropské komise zveřejněná 15. dubna 2013. Ačkoli téma obchodu s lidmi je úzce spojeno s mezinárodní migrací, podle této zprávy pocházejí víc jak tři čtvrtiny obchodovaných osob v Evropě ze samotné Unie. Nejčastěji z Rumunska a Bulharska, ale jsou známy i případy Čechů.

Vývoj v Česku kopíruje celosvětové trendy a i tady se s lidmi obchoduje, aby mohli být pracovně vykořisťováni. Ať už pocházejí z Rumunska, nebo jsou zdejší.

Jak se tento zločin proměňuje a jak na něj reagují vyšetřovatelé a soudci?
„Myslím, že státní zástupci a vyšetřovatelé na celém světě by měli pamatovat, že zločin obchodování s lidmi je celkem nový. A my všichni jsme na začátku cesty, jak ho dokládat a stíhat Takže pokud jste doposud neslyšeli o mnoha případech, ty případy obchodování s lidmi existují. Je jen otázkou času, kdy se je vyšetřovatelé naučí rozplétat a dovádět k soudu. My jsme v prvním roce měli v USA maximálně jeden takový případ, teď jich máme 20-30. A očekáváme, že jich bude přibývat. Takže jsme teprve na začátku a musíme vytrvat,“ říká Robert J. Moossy, šéf kriminální sekce na oddělení občanského práva na federálním ministerstvu spravedlnosti USA, jehož útvar má na starost právě vyšetřování obchodníků s lidmi.

Chřestoví otrokáři

O jeho zaoceánských zkušenostech ještě uslyšíme, teď se ovšem přenesme do probouzející se krajiny na Mělnicku.
Právě zde, na chřestových polích a v nedalekém masokombinátu se v roce 2008 odehrály věci, na které by třicítka rumunských venkovanů asi nejraději zapomněla. Pro českou policii a české soudy je to naopak jeden ze 3 pravomocných rozsudků za obchod s lidmi, takže si ho ráda bude připomínat. Případ dostal krycí název Špargel, tedy chřest.

Hovoří policejní důstojník Adrian Strugariu z Generálního inspektorátu rumunské policie, z útvaru pro odhalování organizovaného zločinu:

„Vše začalo v dubnu 2008. Dvaatřicet rumunských občanů bylo zlákáno k legální práci v České republice s příslibem řádné pracovní smlouvy, platu 1600 euro měsíčně, ubytování a stravy. Autobusem byli tito lidé dopraveni do Česka do malého města na sever od Prahy. Nastoupili do práce a poté, co splatili cestu a zaplatili ubytování, začali se dotazovat po své mzdě. Správce a dozorce ukrajinské národnosti to rozčílilo a začali postupně omezovat svobodu těchto pracovníků. Vyhrožovali jim, nosili u sebe zbraně a přístroje vydávající elektrické šoky, kterými je zastrašovali. V noci je zamykali v ubytovacím zařízení. I strava, co jim dávali, byla velmi chudá – denně třeba jen dva krajíce chleba a pár brambor.

Po třech měsících nucené práce se několika z rumunských občanů podařilo uprchnout. Po elektrickém vedení sešplhali ze třetího patra ubytovny a přes pole utekli na nejbližší nádraží a nasedli na vlak. Po několika incidentech, kdy je z vlaků vyhodili, protože neměli platnou jízdenku, se jim podařilo dostat na rumunskou ambasádu v Praze. Potom odcestovali do Rumunska a oznámili věc policejní expozituře v rumunském Ploješti.“

Jak rumunská policie reagovala?
„Rumunské orgány začaly tuto věc vyšetřovat, zejména zapojení osob na rumunské straně. Nasadily různé policejní metody, v září 2008 například podnikly 6 domovních prohlídek u podezřelých v Rumunsku. 3 lidé byli zadrženi a postaveni před soud. Ten je odsoudil na 7 let vězení. Druhá část stíhaných se ještě odvolává u rumunského odvolacího soudu.
Po šesti měsících, kdy rumunská policie zahájila akci Špargel, se k vyšetřováníí připojila i česká policie. Podařilo se jí zadržet a obžalovat osoby ukrajinské a české národnosti, které byly do případu zapojeny.“

Z vyjádření českého Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu pro Český rozhlas vyplývá, že zadrženi byli pouze ukrajinští občané; nikdo z pachatelů českou národnost neměl. K metodám, díky nimž mohli být pachatelé zadrženi a které umožnily sesbírání důkazů, se mluvčí Útvaru nechtěl vyjadřovat. Každopádně snad protože výslechy svědků probíhaly v Rumunsku, kde se pracovníci necítili ohroženi, měly jejich výpovědi v procesu velkou váhu a byly vyhodnocené jako hodnověrné.

Podezřelí na rumunské straně prováděli hlavně nábor pracovníků, jejich dopravu do Česka a také je tu hlídali. Podle Adriana Strugariu je ale případů, kde by byla v hledáčku policie přímo nějaká agentura nabízející práci, velice málo. A to i přesto, že Rumunsko je v podstatě výlučně zdrojovou zemí pro obchod s lidmi.

„Co se týče pracovního vykořisťování rumunských občanů, je Česká republika na špici zemí, kde k tomu dochází. Mluvíme hlavně o práci v zemědělství a v Evropě není tolik zemí, které nabízejí práci v této oblasti. Taky je celkem blízko Rumunska, blíž než třeba Francie nebo Španělsko. To je důležité, protože pracovníci si často musejí platit transport do dané země. Takže si řeknou: do Česka je to za 100 euro a do Francie za 200. Takže proč jezdit do Francie? To často rozhodne.“

Poté, co se rumunští pracovníci zběhlí z chřestových polí dostali do Prahy, kontaktovali mimo jiné i organizaci La Strada. Ta se pomoci obětem obchodu s lidmi a pracovního vykořisťování věnuje dlouhodobě, provozuje například krizovou linku, o níž tu ještě bude řeč. Tenkrát, v roce 2008 se ale na chřestové pole vydal tento sociální pracovník organizace La Strada, který si z důvodu ochrany svých klientů nepřeje být uváděn jménem.

„Obrátilo se na nás ještě několik lidí, kteří potřebovali hlavně pomoc v té první fázi. Potřebovali si odpočinout a pak odjeli domů,“ říká. Na chřestová pole jezdí každý rok preventivně, poučit sezónní pracovníky o jejich práci. Za tu dobu se vyměnil majitel a na polích pracují lidé zaměstnaní přes různé agentury, jejichž podmínky se liší.

„Celkově se tam situace už zklidnila, i když se stále můžeme bavit o tom, jestli ti lidé tam mají dobré podmínky. Ale k obchodu s lidmi tam už podle mě dnes nedochází,“ říká tento sociální pracovník.

Slet bojovníků proti obchodu s lidmi na pražském magistrátu

Jak jsme již uvedli, pravomocné rozsudky za obchod s lidmi jsou v současnosti tři. Je to málo, nebo hodně? A mají české soudy dostatečné právní nástroje tento trestný čin potírat? To byla jedna z otázek, která se řešila na mezinárodní konferenci na téma obchodování s lidmi, která se začátkem tohoto týdne konala na pražském magistrátu.

„Naše organizace čím dál častěji zaznamenávala případy obchodu s lidmi a pracovního vykořisťování a i když existovala teoretická možnost, jak tento trestný čin stíhat, tak se tak v praxi vůbec nedělo,“ vzpomíná Irena Ferčíková Konečná, ředitelka organizace La Strada, která konferenci pořádala jako završení tříletého projektu. V rámci něj La Strada sledovala možnosti obětí v přístupu ke spravedlnosti, ministerstvo vnitra vyhodnocovalo rozsudky z 9 evropských států za obchod s lidmi a Justiční akademie se věnovala předávání nabytých poznatků státním zástupcům a soudcům.

Srovnávací analýzu provedl Michal Šmíd z ministerstva vnitra. Podle něj je velmi inspirující třeba nizozemské soudnictví, které nevyžaduje tři strany při obchodu s lidmi. Tedy pachatel, který obchoduje, může oběť současně i pracovně vykořisťovat. Podle českých zákonů musejí být totiž zatím pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu 3 strany. Michal Šmíd je nicméně optimista a poukazuje na stoupající kvalitu při vyšetřování obchodování s lidmi v Česku.

Americká zkušenost

O to, jak se proměňují praktiky obchodníků s lidmi, a jak na ně může reagovat policie a státní zástupci, se podělil Robert J. Moossy, šéf kriminální sekce oddělení občanského práva na federálním ministerstvu spravedlnosti USA. Loni řešil jeho útvar 50 případů a další se nedostaly k soudu. Před časem vyšetřoval i případ obchodovaných Češek: „Tenkrát jsme obvinili ony muže, kteří podloudně v Česku nalákali ženy na práci v restauraci. Když ale Češky přijely do Spojených států, byly nuceny ke striptýzu a sexuálním praktikám za peníze. Tehdy se podařilo odsoudit tři muže, kteří si v současnosti odpykávají trest ve vězení za lhaní a zneužívání těch žen. Zabavili jsme také jejich majetek, z něhož se financovalo odškodnění pro ty ženy. Nemohu říct, kde se v současnosti nacházejí – případ se stal před 5 lety. Ale tenkrát dostaly povolení k pobytu v USA, protože si to tak přály.“

Trestný čin obchodu s lidmi není až tak starý, přesto, domníváte se, že se nějak vyvíjí jeho podstata?
„Podle amerických zákonů je obchod s lidmi zločinem od roku 2000, tedy zhruba od doby, kdy byl takto uzákoněn i v dalších, například evropských zemích. Zpočátku jsme měli hodně případů obchodování s lidmi za účelem vykořisťování v sexbyznysu. V poslední době ale přibývá případů vykořisťování a nucené práce. Oběti jsou často vykořisťované v zemědělství na farmách, nebo při domácích pracích jako pomocnice v domácnosti, v pohostinstvích, hotelech a na stavbách. A sledujeme nárůst případů, kdy ti lidé nejsou k práci nuceni fyzickým násilím, ale jemnějšími prostředky: musejí například splácet fiktivní dluh, jsou jim zabaveny dokumenty, nebo v případě nelegálních migrantů jim někdo vyhrožuje, že je udá policii. Známe ale i případy psychologických hrozeb, které by ohrozily reputaci toho člověka. Třeba paní domácí hrozí své pomocnici, že o ní rozhlásí, že krade a bude to vyšetřovat policie.“

Protože praktiky obchodníků s lidmi a vykořisťovatelů jsou čím dál delikátnější, rozhodl se útvar Roberta J. Moossyho pořádat školení pro policii, ale i pro tzv. obyčejné lidi, kteří by mohli přijít do styku s potenciálními oběťmi obchodu. Na koho jste se tedy zaměřili hlavně?

„Učitele, zdravotní sestřičky, řidiče sanitek, pracovní inspektory nebo kontroly v restauracích. I když oběť sama si nemusí být vědoma svých práv, budou tu alespoň lidé, kteří s nimi přijdou do styku a mohou jim tato práva sdělit. Máme tedy teď případy, které ohlásili právě takoví lidé. Často se na nás obracejí i neziskové organizace nebo církevní sbory. Na ně se totiž často oběti obchodování s lidmi obrátí jako první. Proto jsme školili i lidi v církevních sborech a komunitních centrech, aby věděli, jak a s čím správně kontaktovat orgány v trestním řízení.“

Mohou se oběti obrátit i přímo na Vás?
„My sami, tj. naše oddělení provozujeme non-stop telefonní linku. Migrantům přicházejícím do Spojených států na jistý druh víz rovnou toto číslo dáváme. Na letáčcích, nebo třeba i na malém papírku, který si mohou schovat do boty a v případě nouze na číslo zavolat. Rovnou tam mohou být přepojeni na policii, pokud si to přejí. Pokud s policií nechtějí mluvit, mohou se nechat přepojit na neziskové organizace a skupiny, které jim mohou poskytnout psychologickou pomoc.“

Obracejí se na vás anglicky? Tady v Evropě a Česku je totiž velký problém jazyková bariéra…
„Jen velmi málo našich obětí mluví anglicky. Mnoho z nich mluví jen nějakým cizím jazykem a velmi často to jsou velmi exotické řeči. Například nářečí zemědělců z indického venkova, nebo malý jazyk z údolí v jihoamerických horách, neobvyklý indiánský jazyk podobně. Naštěstí máme finanční prostředky na zajištění tlumočení. Máme i systém telefonní pohotovosti, takže se s tlumočníkem můžeme spojit takřka okamžitě pro získání prvních informací. Potom už hledáme vhodného tlumočníka, abychom mohli provést kvalitní výslech oběti a získat od ní co nejvíc informací.“

Jak jsme říkali, telefonní linku provozuje každou středu i česká pobočka organizace La Strada. „Je to důležitá brána k našim službám, možnost, jak nás mohou osoby, které se dostaly do obtížné situace, kontaktovat.“

Říká Irena Ferčíková Konečná a připojuje novinku, kterou linka od dubna má: připojila se totiž do celosvětové sítě krizových linek pro oběti obchodu s lidmi. Projekt iniciovala společnost Gogole a americká nezisková organizace Polaris project. Cílem je analyzovat informace organizací poskytujících podporu obětem obchodu s lidmi a pomocí sofistikovaného software analyzovat trendy. „Umožní nám to také vyhodnotit, jestli případ, který právě řešíme se před pár lety neděl v podobné formě třeba v Rakousku nebo zda s podobnou situací nemají aktuální zkušenost v jiné zemi,“ vysvětluje Irena Konečná

Boj zákonem?

Ačkoli se zdá, že jak vyšetřovatelé, tak neziskové organizace se problému obchodování s lidmi intenzivně věnují, stále je více případů skrytých v soukromém podnikání a těch, které se nepodaří dostat k soudu, než těch, které skončí pravomocným rozsudkem. Pro oběti to znamená, že se jim v lepším případě podaří vrátit se domů s finanční a zpravidla i psychickou újmou a snaží se zapomenout. Existují však samozřejmě i horší scénáře.
Michal Šmíd z ministerstva vnitra naznačil, že překážkou vyšetřování může být i příliš úzká definice trestného činu obchodování s lidmi, protože trojstranný vztah je dnes už často překonaný. Ministerstvo vnitra proto v těchto dnech navrhlo ministerstvu spravedlnosti změnu zákona, který by vztah upravil jako dvojstranný.

„Pokud se to podaří rozšířit, tak to ulehčí přístup ke spravedlnosti pro lidi, kteří se zřejmě stali oběti obchodu s lidmi,“ hodnotí návrh Irena Ferčíková Konečná z organizace La Strada. Poněkud jiný pohled ale nabídl Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, který se v emailu pro Český rozhlas vyjádřil v tom smyslu, že obchod s lidmi není běžná trestná činnost v Česku a že nárůst zrealizovaných kauz nepředpokládají. Mimo jiné s odkazem na to, že je potřeba zajistit jednoznačné důkazy a tento trestný čin beze zbytku dokázat ve všech jeho bodech.

Samozřejmě jen velmi hloupý otrokář by s lidmi obchodoval podle nějakého úzu a zanechával po sobě důkazy.
I proto je důležité pracovat i s právním postavením oběti, aby se nebála vypovídat. V případě cizince mu tedy umožnit, aby zůstal legálně v zemi, dokud neproběhne soud. Jak upozorňuje ale Robert J. Moossy, americká zkušenost ukázala, že s vízem musí jít i pracovní povolení a přístup k sociálním službám.

„Jen samotné vízum by vedlo k tomu, že by oběť seděla izolovaná doma, tedy doma ve Spojených státech, a nemohla nic dělat. Jen by upadla do depresí a její život by byl těžký. Když jí k tomu dáme pracovní povolení, školení apod., aby se o sebe mohla postarat, její pozice se posílí a bude z ní sebevědomý a dobrý svědek, který se nebude bát vypovídat u soudu.”

A právě hodnověrná výpověď svědků je v případech vyšetřování obchodu s lidmi klíčový důkaz.