Americký diplomat v Číně rezignoval na protest proti Trumpovi. Jediná možnost, tvrdí exvelvyslanec

„Nejde o žádné velké drama. Rank se dostal do situace, kdy rozhodnutí prezidenta bylo v rozporu s jeho svědomím, a tak dal svou funkci k dispozici. Místo něj byl automaticky jmenován – pokud vím – zástupce ekonomického úseku,“ přibližuje bývalý diplomat Petr Kolář.

Ve Spojených státech s odchodem prezidenta končí i jím jmenovaní političtí velvyslanci. My máme jiný systém, velvyslanci zůstávají i při změně vlády nebo v úřadu prezidenta. Je na nich, jestli zůstanou loajální, nebo rezignují.Petr Kolář

Země na prvním místě

Podle něho je ale žádoucí, aby diplomat – na úrovni velvyslance – co nejlépe hájil zájmy své země, byť třeba s její politikou nesouhlasí. „V historii nejde o nic výjimečného. Někteří frankističtí diplomaté navzdory fašistickému režimu ve Španělsku ze všech sil pracovali pro svou zemi, aby se po konci diktátora Franca neocitla v izolaci,“ dodává.

Může se ale také stát, že diplomaté v krizových dobách odmítnou poslušnost. Kolář připomíná dva případy z roku 1948. Tehdy tak učinil československý velvyslanec v Jugoslávii Josef Korbel, otec pozdější americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové, a velvyslanec při OSN Ján Papánek, který odmítl odevzdat ambasádu a založil Americký fond pro československé uprchlíky.

Tři české zahraniční politiky

Podle bývalého ministra a velvyslance v Rusku a na Ukrajině Jaroslava Bašty je rezignace amerického diplomata jediná možná reakce, na kterou má jako státní úředník v případě nesouhlasu s politikou prezidenta právo.

Zahraniční politika ministra kultury?
Daniel Herman se loni sešel s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou. Prezidenta, premiéra a předsedy obou komor parlamentu to vedlo ke společnému prohlášení, ve kterém se od setkání distancovali a ujistili Čínu o svém respektu k její územní celistvosti. Ministr kultury musel rovněž obhajovat svou účast na letošním sudetoněmeckém sjezdu. Podle některých politiků k tomu neměl mandát.

Také on se ve své kariéře dostal do rozporu mezi vlastním přesvědčením a politikou státu: „Nešlo ale o nic tak dramatického. Člověk má primárně být loajální ke své zemi a teprve v druhé řadě k nadřízeným. Jsou situace, ve kterých můžete dělat kompromisy, ale jindy – například v revolučních dobách – už to nelze.“

Nemají dnes čeští diplomaté problém obhajovat oficiální zahraniční politiku, kterou určuje vláda, ale prezident Miloš Zeman ji svými slovy a činy přetlačuje?

„Ze své diplomatické praxe si pamatuji, že zahraniční politiky jsme měli vždy nejméně dvě. Svou politiku měla vláda, jinou prezident a třetí někdy vedl i parlament. A dnes máme situaci, kdy svou zahraniční politiku má i ministr kultury,“ upozorňuje Bašta.