Čtení je pro mě jako fyzická práce. Po dvou stránkách si musím odpočinout, přiznává dyslektik

Simoně Egri pomohlo s pochopením její dyslexie studium psychologie. Dnes pomáhá dětem se stejnou diagnózou. „Člověk to musí přijmout a pracovat s tím,“ radí ostatním.

S dyslexií se potýká i Jindřich Matěk – ve škole ho považovali za hlupáka a má potíže se čtením i pravopisem. „Číst knížku je pro mě jako fyzická práce – přečtu dvě tři stránky a musím si odpočinout,“ říká.

Tuto poruchu učení má i pětašedesátiletý Stanislav. I když je z učitelské rodiny, když byl malý, nikoho nenapadlo, že by mohl mít dyslexii. „Ve škole to byla tragikomedie a pak tragédie. Nikdo z pedagogů to nebral v potaz,“ vzpomíná.

Sebevědomý a vstřícní lidé

Zakladatelka Dne dyslexie a umělkyně Alena Kupčíková, která sama dyslexií trpí, si myslí, že nejtěžší je mít jako dyslektik sebevědomí a obklopit se lidmi, kteří je mají rádi. „Mezi mladými se používá výraz ‚dys-debil‘, takže když někdo neustále poukazuje na to, že něco děláte špatně, tak vám to na sebevědomí nepřidá.“

Kupčíkovou upozornila na tento typ problémů učitelka českého jazyka už v páté třídě základní školy. Stále se ale setkává s názorem, že se dyslektici jen vymlouvají, nebo málo snaží. Problém vidí třeba v nastavení našeho školského systému, který je zaměřený na výkon.