David Klimeš: Jak dalajláma rozvrátil českou vládu

Mravní rozměr věci je jasný. Buď je pro vás dalajláma natolik zásadní autoritou, že se s ním, jako lidovecký ministr Daniel Herman, setkáte, nebo upřednostníte obchodní vztahy s Čínou a setkání vynecháte. Ale je naprosto zbytečné, když vláda není zkoordinovaná. To byl přesně tento případ, kdy premiér Bohuslav Sobotka po Hermanově kroku sám sebe vehnal do prohlášení zveřejněného Pražským hradem, jak moc uznáváme nedělitelnost Číny a těšíme se na další obchody.

Z historie letitého cestování dalajlámy po Evropě však víme, že se vše dá řešit s větším taktem. V Holandsku či třeba Německu se v minulosti odmítla setkat s dalajlámou hlava vlády, ale vždy tu byl nějaký dohodnutý náhradník – ministr zahraničí či skupina poslanců. A vláda měla jasné stanovisko. Jen my v Česku jsme se museli do krve pohádat a udělat ze sebe kašpara. Pokud premiér nyní říká, že každý se může setkávat, s kým chce, a vydávat prohlášení, jaké chce, je to alibismus. Je to premiér, zodpovídá za jednotnou zahraniční politiku vlády, a tak má mít pod palcem, jaký styl setkání s dalajlámou členové exekutivy zvolí.

Premiér se v prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů odvolává na ekonomickou spolupráci, což má jistě evokovat jarní slávu, kdy český prezident Miloš Zeman a jeho čínský protějšek zastřešili v Praze obchodní dohody, které by do roku 2020 měly přinést až 232 miliard korun investic. Bohužel jsme si od té doby nevyjasnili, co vše pro tyto investice chceme obětovat. Popírání obchodu s Čínou je samozřejmě nesmysl. Stejně tak je nesmysl se bát přílišného vlivu čínského byznysu: i kdyby Číňani zrealizovali všechny slíbené investice, stále jejich podíl na celkovém objemu zahraničních investic stoupne jen na mizerných 3,5 %, tedy na úroveň Belgie či Kypru.

Dalajlama při setkání s ministrem v Praze|foto: ČTK,ČTK

Ale na druhou stranu, Čína není ledajaký partner. Mnoho evropských států pečlivě volí, co mimoevropským investorům prodá a co ne. My se o to nestaráme, a to je chyba. Například v létě Číňané dokončili koupi strojírenského Ždasu, což už je mnohem strategičtější firma, než pivovar nebo fotbalový klub, a nikdo to skoro ani nezaznamenal.

Když nemá vláda rozmyšlené ani toto, nelze se divit, že ani netuší, co je ochotna obětovat za setkání s dalajlámou. Kdyby premiér o věci více přemýšlel a podíval se na podobná setkání dalajlámy jinde v Evropě, došel by nepochybně k závěru, že to setkání za to stojí: nejen mravně, ale i ekonomicky. Čína po setkání sice ostře protestuje a dokonce i zastavuje některé obchody, ale zloba nemá dlouhého trvání. Příkladem může rakouský kancléř Alfred Gusenbauer, který v roce 2007 přijal Jeho Svatost a další rok už jel na státní návštěvu Číny.

Při pohledu na to, co česká vláda předvedla, nezbývá než kroutit hlavou – nejen z mravního úhlu pohledu. Ale i čistě pragmaticky: přeci když evropský stát stvrzuje jednotu Číny, většinou za to získává miliardové kontrakty. U nás se takto všeho všudy premiér omlouval za audienci u ministra kultury. To je k smíchu.

Autor je komentátorem Hospodářských novin.