Do pohádkových draků se z paměti odrážejí dinosauři, shodují se biolog s teologem

21. prosinec 2017

Pohádky, pověsti a legendy o dracích se dají najít všude ve světě. Jak je možné, že rozdílné a na sobě nezávislé kultury dokázaly vybájit stejnou bytost, která nikdy nežila?

„S tím, že draci nikdy neexistovali, bych byl poněkud opatrnější," míní biolog, folozof a spisovatel Stanislav Komárek. "Mohla by to být v našich myslích vzpomínka na druhohory, kde naši předkové kdesi v lesích žili. Museli mít velmi dobře vrozený instinkt, koho se bát a koho na sebe nenechat šlápnout."

A nepřáteli byli dinosauři. „Obrazy v paměti jsou dědičné. Dítě už v pěti šesti týdnech zcela přirozeně registruje obličej dospělého, ví přesně, kde jsoun oči, ústa, nos, pozná úsměv i smutek. A je to vrozená dovednost," říká Komárek.

Podle něj má obdobně v paměti zapsán například hmyz podobu predátorů. „Nemůže se přece učit metodou pokus omyl," dokládá své tvrzení Komárek.

Mytické bytosti se neobjevují jen v bájích a pohádkách, píše o nich i kniha, kterou mnozí lidé považují za neomylnou. Jako příklad lze uvést vodního draka Leviatana. „Mohl by připomínat krokodýla, vždyť Židé přes čtyři stal let pobývali v Egyptě. Ovšem bible mluví o drakovi daleko větších rozměrů, než jsou nilští krokodýli," říká děkan Pravoslavné bohoslovecké fakulty Prešovské univerzity Jan Šafin. I on vidí dinosaury jako inspiraci legendárních draků. Nevylučuje ani, že mohli žít společně s lidmi, a to až do potopy světa.

„Nemáme výrazné doklady o tom, že by byl zaplaven celý Střední východ. A také rozměry Archy by byly těžko předtavitelné. Vždyť jen milion a půl druhů brouků bych velmi nerad chytal před vyplutím, byť jen v počtu jednoho párku," říká s úsměvem Komárek.

I tak má biblická zmínka podle teologa Šafina svůj význam. „Drak byl totiž symbolem ďábla," říká Šafin.

autor: Daniel Mrázek
Spustit audio