Expedice Tatra prošvihla revoluci. Zvolili Havla a my byli pod Kilimandžárem, vzpomíná kameraman
Václavské náměstí, Laterna Magika, Národní třída. Všude tam, kde se v roce 1989 bojovalo za svobodu, nemohla expedice Tatra kolem světa být. Její členové už tři roky cestovali z kontinentu na kontinent a události doma v Československu skoro nesledovali. Noviny nečetli a rádio jim zabavili při přepadení v Guatemale. V jaké části světa byli, když se dozvěděli o sametové revoluci?
Už třetí Vánoce na cestě. Ty první výprava oslavila na svazích mexické sopky Popocatépetl, druhé na tichomořských ostrovech Západní Samoy. Teď je 23. prosinec roku 1989 a Tatra 815 zastavuje u brány československého velvyslanectví v zambijské Lusace. Uvnitř je čeká šok, který se v cestovním deníku pokusil v několika větách popsat novinář a fotograf výpravy Petr Bárta.
„Doma je revoluce. A revoluce vítězí. My se flákáme kdesi na jihu Afriky a zatím se doma odehrává dobrodružství mnohem více fascinující. Československo nám připadá jako střed světa. Vidíme poprvé Národní třídu, Václavák, shromáždění na Letné, vystoupení v Laterně. Všechno je nám tak blízké, a přece tak vzdálené.“
Na Štěpána vyráží výprava z Lusaky na sever, odteď už revoluční dny v Československu sleduje nepřetržitě.
„Když byl zvolený Václav Havel, tak jsme byli u paní Lanyové pod Kilimandžárem,“ vzpomíná po více než čtvrtstoletí kameraman a vedoucí výpravy Jiří Stöhr. „Zajímavé bylo, že jsme tam byli s Petrem Bártou už před 20 lety v roce 1968, a když jsme vylezli na Kilimandžáro, tak jsme po návratu zjistili, že v tu hodinu, co jsme byli na Kilimandžáru, byl zvolený Ludvík Svoboda,“ směje se té náhodě Stöhr.
Paní Ruth Lanyová, u které se expedice na cestě do keňského přístavu Mombasa zastavila, má na československé dobrodruhy štěstí. Už v roce 1948 zamířila na vrchol Kilimandžára s Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem. Teď vítala expedici Tatra kolem světa – v úděsném horku a prachu na africké savaně. A ani tam Jiřího Stöhra neopouštěla myšlenka natočit z expedice Tatra kolem světa dva celovečerní filmy a obsáhlý seriál pro Československou televizi. A tak točil a točil, kde se dalo.
„Představte si, že jste v cizím terénu, v nějaké polopoušti. Znamená to přinutit šoféra, aby zastavil, vyndat nádobíčko, běžet kilometr a půl v tom vedru a prachu, postavíte kameru, on kolem vás přejede, popojede další kilometr a půl, vy to sbalíte a běžíte za ním. A ve výsledném filmu máte natočeno osm vteřin,“ popisuje Stöhr strasti natáčení při cestě. To ovšem nebylo všechno.
„Já jsem si vymyslel do auta i skládací motorové rogalo. A teď jste vedoucí výpravy, kameraman, režisér filmu a celkem se bojíte na to rogalo vlézt. Pak jsem se vznášel 600 metrů vysoko v kempingové stoličce a Filip (vlastním jménem František Jeniš, pilot, pozn. aut.) držel madlo, a tak jsme tam létali…,“ vzpomíná Stöhr.
Zpátky do svobodné země
Do Československa se vracel s více než stovkou hodin filmového materiálu z pěti obydlených kontinentů. Dne 30. dubna roku 1990 dorazila expedice na hraniční přechod v Mikulově. Petra Bártu tehdy vyzpovídal reportér Československého rozhlasu Jaroslav Rektor. Ten neskrýval nadšení z otevřených hranic.
„Během celé naší cesty byla nejznámější jména naší cesty Havel, Dubček, a abych řekl něco z uměleckého světa, tak Franz Kafka. Úžasnou práci dělají naši tenisté. Bylo by krásné, kdyby se počet těchto lidí zvětšoval a nějak věřím, že tomu tak bude. Dělejme maximum proto, abychom si to jméno nezkazili, protože svět nám fandí,“ chrlil ze sebe Bárta.
Jiřího Stöhra ale cesta kolem světa naučila, že Evropané nejsou všude tak vítanými hosty, jak si sami myslí. A že obyvatele třetího světa spíš vykořisťujeme, než abychom jim pomáhali. Když je řeč o vítaných hostech, kdo ví, co se při návratu domů honilo členům expedice hlavou.
„Vrátíte se, je po revoluci, v televizi nezůstal kámen na kameni, tam přišli úplně noví lidi. A řeknu to upřímně: Ti prostě neměli zájem,“ lituje po letech Stöhr neodvysílaných filmů, které po návratu sestříhal. Co jeho výpravě naopak nikdo neupírá, je srdnatost, se kterou přes tři roky bojovala na cestách po celém světě.
Příspěvek je součástí seriálu Vědeckých dobrodružství na Českém rozhlase Plus, v nichž na expedici Tatra kolem světa vzpomínají v exkluzivních rozhovorech její účastníci.
Archivní fotografie využité v tomto článku poskytl Martin Zikmund, který dochované materiály z expedice shromažďuje v rámci projektu TatraKolemSveta.cz.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
