Filmaři z Lenina stvořili triumfující ikonu. Když promluvil česky, většinou se jmenoval Švorc
Film tvoří novodobé mýty. Až do příchodu internetu byl ve dvacátém století tou nejlepší platformou pro implantaci nejrůznějších ideí do veřejného prostoru. A byli si toho dobře vědomi i diktátoři se svými nohsledy. O špičkovém marketingu nacistického Německa prostřednictvím snímků Leni Riefenstahlové už bylo zveřejněno dostatek studií. A obyvatelé sovětské zóny vlivu si zase dostatečně „užili" filmového a později televizního budování brandu Lenin.
I samotný vůdce bolševiků si byl dobře vědom vlivu tehdy vznikajícího filmového média. Dokazuje to vznik Lidového komisariátu osvěty, obecně známého jako Narkompros. Ten si pospíšil a pouhé dva roky po puči vznikla Státní filmová škola a začal rozkvět sovětské kinematografie. „Ze všech umění je pro nás film uměním nejdůležitějším!" prohlásil tehdy V. I. Lenin a začala stavba filmových ateliérů, z nichž pod absolutní kontrolou začaly proudit filmy propagandistické, ovšem některé z nich se později kvůli své novátorské formě dostaly do "zlatého fondu světové kinematografie". Po formální stránce si historie filmu ovšem váží také už zmíněné Riefenstahlové.
Dostatek času vyniknout měl také nejtalentovanější ze sovětských tvůrců Sergej Ejzenštejn. Ani jeho experimenty ale neměly naději na delší existenci. Byly samozřejmě na masové rozšíření poněkud intelektuální a podle nejvyšších soudruhů pro ně neměli prostí rolníci a dělníci pochopení. Umělecký film tak v Sovětském svazu velmi rychle zanikl.
Ustoupil tvorbě masově zcela srozumitelných a jednoduchých příběhů, mýtů, obrazů. A nejdůležitější postavou bolševické ikonografie byl samozřejmě Vladimir Iljič Lenin. A konstrukce byla tak důsledná, že dnes lze jen těžko rozpoznat pod tímto propagandistickým nánosem zbytky skutečnosti.
O samotné bolševické revoluci neexistují žádné autentické filmové záznamy. „Lze najít jen nějaké záznamy z demonstrací v roce 1917, vláda Alexandra Kerenského, která se ujala moci po únorové revoluci, je také zaznamenaná, pár Leninových vystoupení je částečně natočeno," doplňuje odborník na literární vědu, ruskou kulturu a umění Tomáš Glanc, který připomněl vztah filmařů k VŘSR na nedávném festivalu dokumentů v Jihlavě.
Hlavní známý obraz revoluce, kdy dav běží dobývat Zimní palác, je masovou performancí, kterou ke třetímu výročí revoluce v roce 1920 připravil tým dvanácti režisérů pod vedením avantgardního divadelníka Nikolaje Jevreinova. Účastnilo se jí asi osm tisíc herců a statistů, orchestr sestával z pěti set muzikantů. „Fotografie „dobývání“ z této show byla později vyretušovaná, po odstranění režijních věží a publika se stala mystifikačním dokumentem a nejznámějším vizuálním „svědectvím“ o Říjnové revoluci," objasňuje Glanc.
V každé situaci triumfující
Postava vůdce bolševické revoluce se pak úplně poprvé objevila v polském hraném a samozřejmě tehdy ještě němém filmu Milość przez ogień i krew (1924, Láska skrz oheň a krev; režie Jan Kucharski), kde Lenina hrál Tadeusz Watowski, a v rakouském němém filmu Evropa v plamenech – Redlův odkaz (1926, Die Brandstifter Europas; režie Max Neufeld), v němž muže v čapce a s bradkou ztvárnil Eugen Dumont.
V sovětském hraném filmu se Lenin vůbec poprvé objevil až tři roky po smrti a desetiletí po revoluci. Vůdce tehdy ztělesnil Vasilij Nikandrov v ikonickém filmu Deset dní, které otřásly světem (1928, Okťabr, Deset dní, které otřásly světem; režie Sergej Ejzenštejn, Grigorij Alexandrov). „Postavu Lenina hrál amatér, dělník, který mu byl podovný. Teprve doba stalinismu změnila vůdce v abstraktnější figuru, rozvážnou a v každé situaci triumfující. Ve druhé polovině dvacátého století pak zpodobňování Lenina vycházelo z nemnoha dokumentárních záběrů, ale v nemeší míře z estetiky památníků a gest na nich znázorněných," říká Glanc.
Filmoví historici jsou každopádně nadšení z formální stránky Ejzenštejnova filmu, který se v originále jmenoval Okťabr, takže se v překladu promítal v českých kinech i pod titulem Říjen. Deset dní, které otřásly světem. Je posledním dílem Ejzenštejnovy trilogie, do které patří i Křižník Potěmkin a Stávka. Snímek vznikl k 10. výročí VŘSR je zajímavý zejména z hlediska střihu, pro nějž se později vžilo označení „intelektuální montáž", která ze dvou nesourodých obrazů skládá nový význam. A film rozhodně upoutá také svou opulentností, s níž velebí bolševickou revoluci, ostatně hlavním hrdinou je desetitisícová masa. A Lenin z tribuny zvěstuje lidu vítězství: „Dělnická a rolnická revoluce se stala skutkem. Ať žije světová revoluce!”
„Je to kanonický skvost, který navzdory ideologické zakázce představuje spoustu nadčasových uměleckých výzev, které se v kinematografii řeší dodnes," doplňuje Glanc.
Následovala samozřejmě předlouhá řada titulů, v nichž se bolševický vůdce objevoval. Na Východě byl stále hlavně propagandistickou postavou, a proto je většina těchto děl nenávratně ztracená v propadlišti ději, stejně jako filmy Leni Riefenstahlové. Na Západě se dostával Lenin do snímků historických, později se pak objevil třeba i u Monty Pythonů.
Český Stalin v Americe i Monty Pythoni
Poprvé v americkém filmu se Lenin objevil v titulu Záhadný diplomat (1934, British Agent; režie Michael Curtiz), kde ho hrál Tenen Holtz. Válečné drama s nádechem romantiky ale není ve filmografii hollywoodského tvůrce maďarského původu nikterak zásadní. První z herců, který hrál lenina opakovaně v několika filmech, byl Maxim Štrauch. Naposledy se do něj převtělil ve snímku Lenin v Polsku (1966, Lenin v Polshe; režie Sergej Jutkevič). A byl to snímek, který uspěl na festivalu v Cannes. V roce 1966 se z něj Sergej Jutkevič odvezl cenu za režii. V české distribuci jej viděli hlavně děti na povinných školních představeních.
Není divu, že si Lenina si zahrál zhruba ve stejné době i nejslavnější zástupce francouzské nové vlny. Režisér Jean-Luc Godard se do Lenina převtělil ve svém filmu Vladimír a Rosa (1971, Vladimir et Rosa). A v tříoscarovém filmu Reds (1981, Rudí; režie Warren Beatty – ČTV), ve kterém hrál Jan Tříska sovětského komunistického polika Karla Radeka, hrál Lenina britský herec Roger Sloman. Americkým příspěvkem českého režiséra je také film a televizní miniseriál Stalin z roku 1992 od režiséra Ivana Passera. A Lenina si v něm zahrál slavný Maximilian Schell.
Další hollywoodskou hvězdou první velikosti, která se převtělila do Lenina byl Ben Kingsley. V roce 1988 se objevil v televizním snímku Vlak do Petrohradu italského režiséra Damiana Damianiho, s jehož tvorbou se čeští diváci měli na televizních obrazovkách možnost seznámit poměrně často. Asi většině stačí připomenout seriál o hrdinném komisaři Cattanim, který bojuje proti mafii v seriálu Chobotnice.
A postava Lenina neunikla ani pozornosti legendární skupiny Monty Python. John Cleese hrál Lenina ve filmu Monty Python Live at the Hollywood Bowl (1982, Monty Python v Hollywoodu - ČTV; režie Terry Hughes) a Michael Palin ho hrál v epizodě Spam (1970) z televizního cyklu Monty Python's Flying Circus (Monty Pythonův Létající cirkus).
Naděžda Švorcová i manželka hrdiny Veškrnová
Asi nejsugestivnějším filmovým příspěvkem o vůdci bolševiků je ovšem film Býk z roku 2001. Je zbavený nánosů propagandy a vypráví o bezmocném, paralyzovaném, umírajícím Leninovi. Patří do tetralogie režiséra Alexandra Sokurova o moci a vládcích. „Je to filmový obraz deliria, který umožňuje režisérovi rozvíjet pološílené monology a halucinační zvuková plátna. Lenin blouzní o filozofických konceptech, trpí izolací a atmosférou spiknutí. Jedním z dějových vrcholů Býka je návštěva Stalina," dokresluje Glanc.
Leninovi se samozřejmě museli věnovat i českoslovenští filmaři a zvláště televizní tvůrci. A v jejich dílech, která každoročně vznikala na objednávku (zejména v tehdejší ČST) k výročím VŘSR či Leninovy smrti či narození, se představila plejáda hereckých osobností. Asi nejčastější zkušenost s postavou v čapce a s bradkou má Václav Švorc, který samozřejmě za podobné role sbíral všechna nejvyšší umělecká ocenění té doby, včetně zasloužilého umělce i Státní ceny Klementa Gottwalda i Řádu práce. V inscenaci Kremelský orloj si s ním dokonce Naděždu Krupskou zahrála jeho sestra Jiřina Švorcová, což nabízí velmi bizarní konotace. A režijně se povinného dílka ujal Evžen Sokolovský. Se samotným Vladimírem Iljičem se na televizní obrazovce setkal i Vladimír Menšík a v inscenaci Muž s puškou (1980) také Dagmar Veškrnová.
Česká dílka o Leninovi jsou dnes naštěstí pevně uzavřena většinou v archivu České televize.
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
