Jakeš mohl být i prezident. Dnes lituje, že strana víc nezabojovala o socialismus, říká režisér filmu Milda

Kdy a jak jste se setkali s Miloušem Jakešem poprvé osobně?
Před pár lety jsem točil dokument o demolici hotelu Praha, který vznikl za minulého režimu a pak jej koupil Petr Kellner. A Jakeš bydlel kousek od toho hotelu na Hanspaulce, byl tehdy Kellnerův soused. Pozval jsem ho na natáčení, chtěl jsem, aby k tomu něco řekl jako bývalý generální tajemník KSČ. Jako dneska vidím, jak přichází dlouhou ulicí k hotelu. Vypadal úplně stejně, jak jsem si ho pamatoval z televize ještě za totality, měl červenou kravatu, v klopě bolševický odznáček. A když promluvil, sypal jednu komunistickou frázi za druhou, padala tam slova jako uhlobaroni, vykořisťování lidí, byl to podivný zážitek jako by se otevřelo muzeum totality. Šli jsme točit na staveniště, kde byla spousta dělníků. Když ho uviděli, nevydrželi, všeho nechali a museli se jít podívat, jestli je to skutečně on. A okamžitě se rozdělili na dvě skupiny. Jedni chtěli Jakeše hned napadnout, druzí se sním začali fotit a měli radost, že mezi ně přišla významná osobnost. Uvědomil jsem si, že ten člověk i tak dlouho po revoluci neuvěřitelně polarizuje společnost. Překvapilo mě to, myslel jsem, že Jakeš už nikoho nezajímá. Ale docházel mi postupně opak v průběhu natáčení i při prvních projekcích filmu. Přišlo mi prostě důležité vyzpovídat člověka, který byl součástí konce jedné historické éry naší země.

Proč jste se rozhodl točit film právě o posledním generálním tajemníkovi KSČ?
Celý život točím dokumenty o české novodobé historii a zajímají mě její osobnosti a jejich lidská tvář. V případě Jakeše jsem si řekl, že to risknu. Dalo se sice předpokládat, jak bude mluvit, že to budou proslovy jako z bizarního muzea totality. Když jsme se ale na natáčení domlouvali, souhlasil, že bude odpovídat i na hlubší otázky například o zákulisních dějích, o kterých nikde nejsou záznamy. Osobně jsem chtěl zjistit, kde se v něm zrodilo jeho ultraortodoxní komunistické přesvědčení. V každé temné době je podle mě dobré postihnout i její lidské rozměry. Chtěl jsem vytvořit příběh průměrného člověka, který se dostal z nicoty na vrchol moci a pak prožil i pád. A je to také ukázka, jací lidé vládli komunistickému Československu.

Pavel Křemen|foto: Česká televize

A naopak. Proč si myslíte, že Jakeš přijal vaši nabídku?
Nejdřív nechtěl a říkal, že má špatné zkušenosti s médii. Slíbil jsem mu prostor k vyjádření, ovšem musel mi zaručit můj prostor pro autorské zpracování celého materiálu. Nepřipadala tedy do úvahy jakákoliv autorizace z Jakešovy strany. Do dob cenzury jsem se opravdu nechtěl vracet. S tím souhlasil a měl jedinou podmínku. Nechtěl konfrontaci s historiky.

Jak dlouho jste se s Jakešem scházel? Byl nakonec schopen odpovídat bez frází a floskulí, které tak dokonale ovládá?
Točili jsme tři roky. Na začátku mluvil jen o politice, což bylo psychicky hodně náročné. Musel jsem vydržet nekonečný proud frází o imperialismu, zlu Ameriky, výhodách bolševismu i zradě Gorbačova. Postupně si na kameru zvykal a začal se pouštět i do osobnějších rovin. Dokázal mluvit o tom, kde se formovalo jeho přesvědčení, o poměrech, z nichž pochází, vyprávěl mi nakonec spoustu velmi osobních zážitků.

Co vás z jeho výroků a myšlení nejvíc překvapilo?
Většina lidí je schopna připustit nějakou svou chybu, on ne. Bylo pro mě šokující, že absolutně není schopen reflexe svých činů. Reprezentoval a prosazoval komunistickou ideu a dodnes mu úplně uniká, že jiní lidé v té době mohli vnímat svá práva a svobody jinak než komunisté. Odmítá připustit, že by na to měli jakékoliv právo. Nejvíc lituje toho, že socialismus pustili moc lehce, že strana i on víc nebojovali. Zpětně přemýšlí o tom, jestli byla chyba, že v listopadu 1989 nevyužili k obraně socialismu armádu. Jen občas připustí, že strana chybovala.

Chtěl jsem vytvořit příběh průměrného člověka, který se dostal z nicoty na vrchol moci a pak prožil i pád. A je to také ukázka, jací lidé vládli komunistickému Československu. Pavel Křemen

Dostali jste se při natáčení do nějakého hodně ostrého sporu, kdy by řekl, že s natáčením končí kvůli vašim otázkám?
Ve filmu je řada vypjatých situací. S Jakešem se setkávají lidí, kterým socialismus ublížil a sám jsem mu kladl pro něj nepříjemné otázky, které se vztahovaly ke zločinům komunismu. Vadilo mu, když jsem se ptal na padesátá léta, začal bouchat do stolu, když jsme mluvili o osmašedesátém. Občas se změnil z starého pána v tvrdého bolševika, který křičí, že už se o tématu dál nechce bavit. Podobné konfrontace na druhou stranu ale bere jako součást třídního boje. Několikrát byl v situaci, kdy mu na ulici někdo nadával. Zatímco jiný by utekl, Jakeš s těmi lidmi jde diskutovat a vysvětluje jim, v čem se mýlí, přičemž svou argumentaci zpravidla končí tím, že komunisté přece chtěli pro všechny dobro. Pořád je o tom hluboce přesvědčený, a proto dál agituje.

Byly otázky, na které jste se vůbec nesměl ptát?
Od začátku jsme byli domluvení, že nebudeme mluvit o některých rodinných záležitostech. Má poměrně velkou rodinu, několik synů, spoustu vnoučat a pravnoučat, ale kromě jednoho bratra a pravnuka, nesouhlasil nikdo z nich s natáčením.

Milda|foto: Realfilm - Pavel Křemen

Konfrontoval jste jej s Františkem „Čuňasem“ Stárkem a Martinem Věchetem. Proč právě s nimi?
Původně jsem chtěl točit s lidmi, kterým režim ublížil v padesátých letech. Nenašli jsme je, i když jsme spolupracovali Konfederací politických vězňů. Tak jsme si uvědomili, že Jakeš byl na vrcholu na konci socialismu, a vybrali jsme do filmu reprezentanty represí právě z těch let. Martin Věchet pořádal hudební festival, který komunisté rozháněli a zakazovali, Čuňas za své názory skončil ve vězení, když byl Jakeš u moci. Ale stejně, když s nimi Jakeš mluvil, byly to naprosto mimoběžné hovory. On ani při nich nepřipustil jakékoliv své pomýlení.

Vadilo mu, když jsem se ptal na padesátá léta, začal bouchat do stolu, když jsme mluvili o osmašedesátém. Občas se změnil z starého pána v tvrdého bolševika, který křičí, že už se o tématu dál nechce bavit. Pavel Křemen

Je skoro třicet let po Sametové revoluci. Bude váš film srozumitelný i pro diváka, který už si komunistickou éru osobně nepamatuje? Na festival v Jihlavě, kde budete s Mildou soutěžit v sekci Česká radost, přece jen jezdí spíš lidé, kterým ještě nebylo třicet let.
Po dvou zkušebních projekcích mi bylo jasné, že mladším divákům některé dobové souvislosti unikaly. Proto jsem přidal archivní záběry z doby, kdy byl Jakeš u moci. Ukazujeme i podle něj pozitivní stránky socialismu – například stavbu bytů v panelácích, manifestace pracujících a další. Zároveň ale na archivních záběrech připomínáme charakter normalizačních represí. Jakeš se například snažil banalizovat rozhánění demonstrací, tak jsme tam dali pár ukázek, kde policisté mlátí lidi. Na druhou stranu z filmu vypadly scény, kde Jakeš mluví o zákulisních čachrech, například o tom, jak se choval Gorbačov vůči jednotlivým generálním tajemníkům. Uvědomili jsme si totiž, že mladší lidé už nebudou většinou chápat souvislosti. Možná bychom měli udělat ještě jednu verzi filmu pro starší a pokročilé diváky a pro historiky. Ale jedna historický zajímavost tam zůstala – prý se v politbyru uvažovalo o tom, že bude Jakeš prezidentem.

Zůstal Jakeš přesvědčeným stalinistou?
Určitě k tomu inklinuje a rozhodně netají, že je Stalin pro něj velkou postavou světové historie a politiky, stejně jako Gottwald. Váží si i Husáka. Za zrádce naopak považuje Chruščova a samozřejmě Gorbačova.

Na začátku jste zmínil, že jste byl překvapený, do jaké míry stále ještě dokáže jméno Milouše Jakeše polarizovat společnost. Nemáte obavy, že vás někteří lidé obviní z propagace komunismu?
To doufám ne, ve filmu je množství kritiky vůči Jakešovi i komunistické totalitě. Dvakrát jsem už promítal Mildu užšímu kruhu diváků. Po obou projekcích následovala bouřlivá diskuse. Některým lidem vadí už to, že se „zločincům“ minulého režimu věnuje pozornost. Nejde vůbec o obsah filmu, ale o to, že vznikl film o Jakešovi. Na internetu už dnes čtu, že jsem natočil propagandistický blábol a dal jsem Jakešovi prostor, který si absolutně nezaslouží. Po revoluci jsme udělali sice tlustou čáru, ale už jsme opomněli důkladně pojmenovat vše, co se stalo za minulého režimu.

Milda|foto: Robert Novák

Kde bude Milda v nejbližší době k vidění?
Premiéra bude na festivalu v Jihlavě a pak film pošle do kin po celé republice festivalová distribuce. Budou to převážně projekce s besedami. Doufám, že na některou dorazí i samotný Jakeš, o jehož účast usiluje i jihlavský festival.

A ještě otázka na závěr. Není titul filmu Milda příliš familiární?
Sám Jakeš k tomu říká: Pokřtěný jsem Milouš. Matka řekla sice faráři, že budu Miloš, ale farář řekl, že bude lepší Milouš. A doma mi říkali Milda. A já si myslím, že to je vhodný název, který dobře charakterizuje člověka, který byl dříve nejmocnějším mužem v zemi.