Ondřej Konrád: Úleva jen pro prezidentova mluvčího

A ta se takového jednání dopustila, neboť v lednu minulého roku řekl prezident Miloš Zeman na pražském fóru k holokaustu, že intelektuálové selhali v krizové situaci nástupu nacismu a „jeden z největších českých novinářů, Ferdinand Peroutka, uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem 'Hitler je gentleman'.“

Soudce Novosad, který řešil odvolání prezidentské kanceláře vůči předcházejícímu verdiktu, podle něhož se má dostat Peroutkově vnučce omluvy, aspoň částečně náhled prvé instance potvrdil: Peroutka, žádné noblesní, tedy gentlemanské chování Hitlerovi nikdy nepřisuzoval a není fér, říkat, že ano. A soudce změnil zadání prvého soudu: paní Kaslové se nemá omlouvat Česká republika, nýbrž „oprávněná osoba z kanceláře Hradu.“

Kdo tak má do třiceti dnů učinit, není ovšem podstatné. Soud zkrátka konstatoval, že se prezident eufemisticky řečeno mýlil, ačkoli na svém i později stál a opakovaně tvrdil, že článek viděl na vlastní oči. Jenže jej ani hradní kancelář, ani armáda historiků v archivech nenalezla. To je sice pro žalující stranu satisfakce, ale jen velmi částečná.

Ferdinand Peroutka|foto: Archiv Slávky Peroutkové

Oproti předchozímu verdiktu se nově nikdo nemusí omlouvat za to, že prezident také přiřknul Peroutkovi autorství výroku „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“, který přitom napsal pod pseudonymem jiný autor. Ale podle soudce Novosada se prý Peroutka jindy vyjadřoval obdobně, což je ovšem více než sporné. A je třeba například pochopit podtón jeho článku k příležitosti Hitlerových padesátin, za nějž si Peroutku předvolalo gestapo (později pak novinář trávil prakticky celou válku ve vězení).

Nejen proto se paní Kaslová hodlá znovu dovolávat. Zvlášť se jí dotklo, když od soudce zaznělo na margo dalšího prezidentova mínění o Peroutkově „fascinaci zrůdným nacistickým učením“, že jde o „oprávněný hodnotící úsudek“, a že v jiných Peroutkových textech zaznívají antisemitské výrazy. Jde jistě především o známý článek „Češi, Němci a Židé“ z února 1939, tedy pár týdnů před okupací, ve kterém se ale Peroutka (pak skoro celou válku nacisty vězněný), snaží vysvětlit, proč je podle něho postoj značné části Němců vůči Židům tak vyhraněný a proč jsou tomu Češi naopak vzdáleni.

Autorův antisemitismus z něj vyčíst ovšem nelze. A to ani v soudcem citované pasáži, kde se říká: „Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu.“ Článek je ale třeba chápat jako poctivý Peroutkův pokus o nalezení jádra věci. A ona pasáž souvisí nadto s otázkou vlivu židovských žurnalistů a spisovatelů na německou jazykovou čistotu. Vyvozovat z toho, že byl Peroutka antisemitou, nemá oporu.

Ondřej Konrád|foto: Vendula Kosíková

Rozsudek se tudíž jeví přinejmenším podvojný: prezident Peroutkův článek o gentlemanu Hitlerovi číst nemohl, musí se za něj kdosi omluvit. Ale jinak Peroutka ve zlomové historické chvíli selhal a byl zaujat vůči Židům. Komentuje-li to paní Kaslová slovy, že ji to uráží možná víc, než samotné prezidentovy výroky, dá se jí snadno pochopit. Méně pak tomu, že se soud nad rámec věci, tedy existence či neexistence konkrétního článku, zabývá výkladem textů, jejichž interpretace přísluší historikům nebo literárním badatelům. Ale bohužel se stalo. Jedinou úlevu může cítit prezidentův mluvčí: je zbaven nesplnitelného úkolu pátrat po textu, který nikdy nebyl napsán.