Petr Holub: Rok, kdy vyrostli nacionalisté

Evropa si to uvědomila po mimořádně dobrém výsledku extremistické Národní fronty ve Francii, všechno ale začalo už dříve.Celý rok 2015 byl ve znamení těchto nových sil, které se teprve ustavují, a proto je jde obecně nazvat pouze podle toho, proti čemu se negativně vymezují, tedy antievropské.

Tento vzestup je spojen s různými krizemi. Krize je především slovní obrat, který média s oblibou využívaly v souvislosti s občanskou válkou na Ukrajině, finančním kolapsem řeckého státu i s přílivovou uprchlickou vlnou. Všechny tyto události měly značný ohlas po celé Evropě, největší samozřejmě migrace z Blízkého východu. Samozřejmě došlo i na politické důsledky.

První vlaštovkou byly zemské volby v Horním Rakousku a ve Vídni, kde se stala druhou stranou se ziskem přes třicet procent pravicově radikální Strana svobodných. To se pak opakovalo při regionálních volbách ve Francii, kde ovšem Národní fronta získala nejméně 30 procent v pěti ze třinácti krajů, z toho ve dvou dokonce přes čtyřicet.

V jiných zemích se zvyšovaly preference nacionálních stran. V Holandsku má Strana pro svobodu Geerta Wilderse čtvrtinovou podporu a v roztříštěném politickém spektru je vůbec nejsilnější, Švédští demokraté jsou na dvaceti procentech a dokonce Alternativa pro Německo překročila desetiprocentní hranici. Takové to tedy nikdy nebylo.

Speciálním vývojem prochází středovýchodní Evropa, kde opět vyrostla popularita konzervativního premiéra Viktora Orbána a volby získal jeho polský protějšek Jaroslaw Kaczyński.

Ani Česku se změna nálady nevyhnula, přesto se zatím žádný konzervativní nacionalista výrazně neprosadil, blíží se tomu jen aktivity prezidenta Miloše Zemana. Středoevropští nacionalisté jsou ve svých výrocích velmi podobní k západoevropským radikálům, na rozdíl od nich jsou jenom opatrnější ve výpadech vůči Evropské unii, protože využívají Bruselské dotace. Na druhé straně už mohou národní, konzervativní, sociální a bůhvíjakou politiku reálně prosazovat.

Klíčovou otázkou dosud zůstává, kdo jsou lidé, kteří nacionální a protievropské strany podporují. Nelze popřít, že nejde o pouhé protestní voliče. Nacionalisté a radikálové oslavují významnou část společnosti, která je z nějakého důvodu nespokojena.

Někdy se říká, že občany do náruče radikálů vhánějí nepříznivé ekonomické podmínky, to ovšem není žádná odpověď. Třeba v Polsku se životní podmínky objektivně zlepšily a přesto Poláci dávají přednost národovcům. Blíže pravdě jsou úvahy, které označují vzestup nacionálních hnutí za reakci na globalizaci.

Svět se mění, bezpečné bariéry našeho domova, vesnice, státu, se najednou stávají příliš prostupné, a my se musíme nějak chránit. Není divu, že k takovým postojům jsou blíže národy, které zažily před čtvrtstoletím pád společenského zřízení a logicky se obávají, že něco podobného přijde zas. Dosavadní nespokojenost s poměry, které nikdy nejsou úplně ideální, nachází společná ohniska, naposled uprchlíky, a to ji umožňuje, aby se zhmotnila v konkrétních politických formacích.

Stojí za pozornost, že větší část západní společnosti dosud považuje konzervativní a radikální nacionalismus za něco cizího a v rozhodujících volbách třeba v Rakousku a Francii se od něho vědomě distancuje. Není však všem dnům konec, rozjitřená atmosféra může zrodit i v příštím roce nějaká větší překvapení. Něco přichází a možná napřesrok uvidíme, co to bude.