Před 80 lety zemřel zakladatel české sociologie, který se stal prvním prezidentem Československa

Druhá polovina devatenáctého století, ve které Masaryk prožil většinu svého života, byla uhranutá krizí moderního člověka. Došlo během ní k několika důležitým sociálním procesům – například industrializaci, se kterou úzce souvisí i modernizace nebo urbanizace, jejíž důsledky viděli mnozí, včetně Masaryka, jako krizové.

Jeho první spis s názvem „Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty“ popisuje jeden z nejvýznamnějších nových masových jevů té doby. Jde o práci přelomovou, byť byla ve Vídni nejprve odmítnuta a Masaryk ji musel přepracovat.

„Masaryk přišel na vídeňskou scénu s jakýmsi promyšleným konceptem sociologie, který akademická veřejnost nebyla s to úplně bezproblémově absorbovat. Za nejsilnější projevy té společenské krize považoval prostituci, sebevraždy a alkoholismus a interpretoval je jako negativní jevy moderní civilizace,“ vysvětluje filosof Miloš Havelka.

Spis z roku 1881 vysvětluje, že za sebevraždou stojí ztráta harmonie, ztráta víry v Boha a polovzdělanost. Ne ovšem ve smyslu nízkého množství vědomostí, ale jako nesoulad mezi rozumem a citem, poznáním a mravností. Lidé podle Masaryka žijí ve velmi moderním, svobodném prostředí, které jim ale nedokáže nabídnout smysl života. Proto volí cestu zmizení.

Masaryk byl také jedním z prvních, který se přestal vysmívat marxismu. Bral ho vážně a snažil se o jeho analýzu. Vysvětloval pojmy, které Marx používal a snažil se předvídat, co by jeho myšlenky mohly způsobit. Vše shrnul do své práce „Otázka sociální“ z roku 1896, která se ve své době stala Masarykovým nejcitovanějším dílem.

Podle Markéty Sedláčkové z katedry sociologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy Masaryk radikálně nesouhlasil s marxistickými názory. Domníval se prý, že jde pouze o zoufalou snahu o provizorní řešení. “Masaryk poukazuje na to, že změna poměrů pomocí revoluce ze dne na den není reálná, že je potřeba dlouhodobější obrody společnosti.“ říká Sedláčková.