Při fandění si povolujeme emoce. Při olympiádě se identifikujeme s národem, říká psycholožka

Pro psychiku sportovce je podle Štěpánkové vystoupení na olympijských hrách o něco náročnější než na jiném sportovním utkání. „Olympiádu považují často za vrchol své kariéry. Olympiáda taky bývá jednou za čtyři roky, navíc je tam vysoká mezinárodní účast, proto tam zažívají větší tlak než na běžných závodech,” říká.

Je pro sportovce fakt, že do nich vkládá naděje celý národ spíše povzbuzením nebo stresovým faktorem? „Záleží na individuálním sportovci. Za vítězství na každém závodě zodpovídá, jak je každý sportovec vybaven frustrační tolerancí. Čím lépe je člověk vnitřní stabilitou a nepodléhá stresu, ale bere fanoušky jako motivaci, tím větší je pravděpodobnost podání skvělého výkonu,” odpovídá Štěpánková.

Závislý fanda

Při fandění olympionikům fanoušci zažívají radost, vylučuje se dopamin, hormon radosti. Radana Štěpánková

Psychická zátěž individuálních a kolektivních sportovců se liší. „Když se tým vydává na takovou soutěž, předpokládá se, že mají čas se sehrát. Čím sehranější tým a lepší nálada v něm, tím se zvyšuje předpoklad, že podají nejlepší výkon, který jsou schopní,” vysvětluje.

Fanoušek může být na sportu i závislý. Fandění je při olympiádě národní záležitostí, podle psycholožky se v takový moment o závislost většinou nejedná.

„O závislost jde spíše v případě klubových záležitostí. Při fandění olympionikům určitě fanoušci zažívají radost, vylučuje se dopamin, hormon radosti. Identifikují se při úspěchu se sportovci,” popisuje Štěpánková.

Povolené emoce

„Klubové fandění se odehrává celoročně, někdy dokonce několik desetiletí. Fandění na olympiádě je jiné - lidé ji sledují, protože se zrovna děje. Fandění klubové je spojené více se životním stylem, sdílením identity a vytvářením té vlastní na základě příslušnosti k určitému klubu,” říká psycholožka.

„I fandění na olympiádě určitě přináší lidem to, že se více identifikují s národní sounáležitostí. Probíhá fandění v restauracích, které přináší sociální interakci, lidé mají společné téma, které můžou sdílet,” podotýká.

Při fandění jsou také „povolené” emoce, které si jinak nedovolujeme dát společensky najevo. „Je běžné, že se více gestikuluje, lidé si můžou zakřičet a zanadávat. Dávají najevo uvolněněji emoce, které se běžně na ulici jen tak neprojevují,” podotýká Štěpánková.