Seth M. Siegel: Budiž voda

Že není voda zadarmo, to víme. Zlobíme se za každou korunu, o kterou nám „zlí vodohospodáři“ navýší vodné a stočné. A že vody není neomezeně, to už začínáme také chápat. Mění se charakter srážek. Trápí nás tropická léta, kdy dramaticky klesají hladiny podzemních vod.

Pak přijdou přívalové deště, ale vyprahlá půda je nedokáže vsáknout, masy vody stečou po povrchu, berou s sebou úrodnou vrstvu zeminy a zmohutnělé potoky i říční toky hrozí vyplavit lidská obydlí. Vodu a sluneční svit lidé odjakživa brali jako samozřejmou součást svých životů. Že ale minimálně voda není tak úplně samozřejmá, nám připomíná autor světového bestselleru Budiž voda, americký spisovatel, novinář a společenský aktivista Seth M. Siegel.

Svět vstupuje do vleklé vodní krize. Ta se zdaleka netýká jen rozvojového světa kdesi v pásmu pouští. Problémy hlásí Čína, Indie, Brazílie i USA. Kalifornie, Texas i další americké státy již nedostatek pocítily na vlastní kůži a připravují se na krizové scénáře. Obrovské přírodní zásobárny pitné vody, které se v podzemí nashromažďovaly desetitisíce let, jsou extenzivní a nerozvážnou zemědělskou produkcí několika posledních desetiletí dramaticky odčerpány.

Jiné zdroje pitné vody decimuje nadměrné hnojení, vypouštění splašků, průmyslová výroba. Pokud vlády urychleně nevytvoří podmínky pro změny a pokud nepřesvědčí zejména zemědělce, kteří představují ve světovém měřítku největší spotřebitele vody, aby změnili svůj přístup, dosavadní blahobyt vezme za své. A v globálním světě dopady pocítíme všichni, i my, kteří žijeme v oblastech, kde celkem pravidelně prší a kde zemědělství není odkázáno na zavlažování.

Na všechny potraviny a zboží lze totiž pohlížet jako na imaginární vodu. Jedna jediná mandle jí potřebuje ke svému růstu 4 litry, na výrobu jedné sklenky vína je jí zapotřebí zhruba 150 litrů a na vyprodukování jediného hamburgeru nepředstavitelných 25 tisíc litrů. I za výrobou benzínu či elektrické energie stojí obrovské množství vody.

Když dojde voda na opačné straně zeměkoule, dramaticky to zdraží veškeré zboží, které odtud dovážíme. Odvrátit tvrdé dopady by mohla jen potravinová a energetická soběstačnost, ta ale není v moderním propojeném světě prioritou téměř žádného západního státu.

Izrael můžeme chápat jako takovou pokusnou laboratoř. V nehostinných pouštních a polopouštních podmínkách, s dramatickým nárůstem obyvatelstva vinou válečných a poválečných uprchlických vln a navíc v izolaci v nepřátelsky naladěném regionu musel vyřešit téměř všechny myslitelné potíže se zásobováním vodou.

Po sedmdesáti letech práce má Izrael vody dostatek, je díky tomu potravinově soběstačný a vývozem potravin si opatřuje značné prostředky do státního rozpočtu. Izrael je dokonce schopen dodávat vodu některým svým sousedům, revitalizuje své vodní toky a povedlo se mu zúrodnit poušť, což z něj činí jediný stát vysychajícího světa, ve kterém poušť zabírá menší plochu než před padesáti lety.

Na většinu světových problémů s vodou existuje izraelské řešení. Svět se jen musí chtít inspirovat.