Slovy přinutil k ústupu sovětský tank a okupačního vojáka k omluvě

Nezaváhal, stejně jako 21. srpna o osm let dříve. Do ulic okupované Prahy vyšel na popud Československého rozhlasu. Julius Tomin, filozof a disident exkluzivně pro ČRo vzpomíná na 21. srpna 1968, normálně totiž o událostech před půl stoletím už veřejně nemluví.

„Ten den pro nás začal telefonátem přítelkyně Zdeny (Z. Tominová, bývalá manželka, spisovatelka, scénáristka, spolupracovnice BBC a mluvčí Charty 77, pozn. red.) ať si pustíme rádio. A to byla právě ta (poslední) hodina. Hlasatelka mluvila až do chvíle, kdy ruští vojáci otevřeli dveře toho studia. A tehdy jsem si říkal: ‚Jak se známe, tak jsme ‚zkolabovali‘ za protektorátu, tak se teď zase všichni po…."

Proto se Julius Tomin rozhodl jít příkladem. Udělal si plakát a vyšel do ulic. S manželkou stáli spolu s dalšími proti bodákům sovětských vojáků. A filozof Tomin, vynikající ruštinář, na okupanty mluvil a mluvil. Vysvětloval jim, že tu nejsou vítaní, že je jejich politici oklamali. Že dělají ostudu svým válečným veteránům, kteří Československo osvobodili a kvůli kterým Češi Rusy milovali.

Do pokořené Prahy vzal Julius Tomin i svého, tehdy pětiletého syna Lukáše. Byl ve stejném věku, jako on sám, když poprvé do Prahy přijela Rudá armáda, v roce 1945 a kdy je lidé vítali rozkvetlými šeříky.

V Hovorech s Davidem Šťáhlavským popisuje pamětník atmosféru té doby, i to, jak ji vnímal on sám skrze jemu nejbližší filozofii, Ghándího nenásilí i vlastenectví.

„V tu dobu národ dýchal jedním dechem. Kolem 2 000 slov se začala Praha dnem i nocí plnit lidmi. Na Václavském náměstí, na Příkopech skupinky lidí mluvili o všem možném. To bylo skoro jako na aténské Agoře. To je klíč k tomu, jak národ reagoval. Pro mě to bylo vyvrcholení toho všeho. Viděl jsem na internetu teď titulky: Slavné dny. A opravdu, já to tak prožíval.“

O svém prvním střetu se sovětskými vojáky Július Tomin napsal: „Na tom mostě – byl to Čechův most, nemýlím-li se – jsme stáli vedle sebe. Velitel dal rozkaz vojákům od obrněných vozů nás vytlačit, vojáci s nasazenými bodáky, my stáli uprostřed řady lidí, vojáci k nám dopochodovali ty nějaké tři kroky, co nás od obrněných vozů oddělovaly, voják se bodákem ‚napíchnul‘ Zdeně ‚do břicha‘ (břicha se bodákem jen dotknul), a my stáli, a jak Zdena říká, trvali jsme prostě na tom, že tohle je naše město, naše země, nikdo je tu nechce, nemají tu co dělat. Pak nám nabízeli vysvětlující letáčky. Lidi letáčky odmítali, já naopak vzal leták do ruky, a začal jsem ho větu po větě rozebírat. ‚Kontrarevoluce?‘ viděli jste někde v naší zemi nějakou kontrarevoluci? Víš vůbec, co to je kontrarevoluce?‘ Po pár minutách velitel vojákům přikázal, aby se vrátili. Ti však byli fascinováni mým výkladem, a na rozkaz kašlali. Když velitel rozkaz opakoval, tak jsem jim řek, aby poslechli. Nechtěl jsem je mít na svědomí.“

Co se ale stalo, když filozof Tomin posadil svého synka na sovětský tank, tak jako jeho, otec v roce 1945? Jak skončilo Tominovo zajetí okupačními vojáky, kteří ho zbili přímo na Staroměstském náměstí za vyvěšování plakátu proti invazi vojsk Varšavské smlouvy? A za co se nakonec velitel-rudoarmějec Tominovi omluvil? Do dozvíte se v pondělních Hovorech od 22:05.