Thomas Kulidakis: Obamovo odcházení

10. leden 2017

Příběh Baracka Obamy vypadá jako ztělesnění onoho bájného amerického snu, který na nový kontinent přitáhl tolik přistěhovalců z různých částí světa. Ze sociálního pracovníka se stal nejmocnějším mužem světa a prvním Afroameričanem ve funkci.

Hodnocení jeho působení bude prací pro budoucí historiky, kteří budou mít možnost dívat se na události naší současnosti s odstupem. Ba co víc, budou jim známy důsledky a dopady všech rozhodnutí a činů, ke kterým došlo.

Při pohledu na jeho zahraničně politické angažmá je zřejmé, že se Obamovi řada věcí povedla. Jiné zase nevyšly. To je ale přirozené, plyne to jaksi z logiky věci, neboť zavděčit se všem nelze a velmi záleží na úhlu pohledu. Už na počátku svého působení dosluhující americký prezident zdědil od svého předchůdce George Bushe mladšího vojenské dobrodružství v Iráku a Afghánistánu.

V tehdejší době se svět bouřil proti intervencionismu, tudíž ti, kteří byli proti četnické úloze Spojených států, by měli mít ještě stále radost z rozhodnutí nezasáhnout vojensky pozemními silami v Sýrii. To samé platí do jisté míry pro Irák a boj proti samozvanému Islámskému státu. Na druhou stranu je naprosto legitimní argument, že tím vyklidil pole Rusku, které nyní hraje především v Sýrii prim.

Na obhajobu Obamova rozhodnutí je ale potřeba uvést, že případné vojenské síly Američanů a jejich západních spojenců by v pozemní operaci sloužily jako propagandistická zbraň pro radikály politického islámu. Mohli by volat po sjednocení v boji proti „křižákům“. Takto si svou krutostí znepřátelili i muslimy na jimi ovládaném území.

Barack Obama

V ohledu k Rusku byl jeho pokus o restart a jaderné odzbrojení úspěšný jen částečně. Kromě obnovených rozhovorů START se Rusko stalo asertivnější než kdykoliv předtím od pádu Sovětského svazu. Opět ale platí, že stát je suverén, který může být k něčemu přinucen jen na bodácích jiného státu. Rusové na ně uvalené sankce ustáli a dokázali svou ochotu přinášet oběti.

Zdá se, že snad nejvíce může Obamovo odcházení mrzet stoupence sjednocené Evropy. Byl to právě on, kdo neúnavně připomínal politické i ekonomické výhody plynoucí z jejího sjednocení. Oteplení ve vztazích s Kubou přineslo další naději pro ty, kteří dokázali vnímat, že sankce vyhlášení proti Havaně nikam nevedly. Až nyní se poměry na karibském ostrově částečně liberalizují.

Jak jsem říkal na začátku, konečné dopady Obamova působení v zahraniční politice teprve zjistíme. Jedno je ale jisté: Odchází politický vůdce, který se na veřejnosti vždy snažil vystupovat v duchu humanistických ideálů a snažil se více spojovat než rozdělovat. Jak řekl při svém posledním projevu v OSN, stojíme na rozhraní výběru mezi prohloubením spolupráce a návratem do doby svářících se států a národů. Výsledek takové politiky už dobře známe.

autor: thk
Spustit audio