Thomas Kulidakis: Vyklizení Idomeni není řešení

27. květen 2016

Řecký ministr pro migraci Jannis Mouzalas oznámil vyklizení hlavního tábora uprchlíků v Idomeni. Na hranicích mezi Řeckem a bývalou jugoslávskou republikou Makedonie se ještě donedávna tísnily tisíce běženců.

Ti zůstávali v improvizovaných podmínkách v naději, že se hranice otevřou a budou moci pokračovat za svým snem o bezpečí v bohatších zemích Evropské unie. Ten vzal nyní za své. Od nynějška se budou tísnit s dalšími lidmi podobných osudů v jiných přeplněných táborech. Tentokrát oficiálních – vládních.

Podobný osud čeká také ty, kteří odešli do neorganizovaných táborů mimo hlavní Idomeni. I ty čeká přesun. Podle řecké vlády v pondělí. V blízké budoucnosti naváží přesuny běženců obývajících aténský přístav Pireus a mezinárodní letiště Elliniko.

Již nyní se objevují informace, že podmínky v oficiálních táborech jsou ještě horší. Pochází od samotných běženců. Není je však možné ověřit, protože do táborů nemají přístup média. Jejich podmínky by měly být středobodem zájmu celé Evropské unie i mezinárodního společenství. O pomoc s migrací coby globálním fenoménem požádal ostatně na summitu zemí G7 předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker.

Bezpečí a dobré podmínky běženců jsou však jen jednou stránkou problému. Je důležité zdůraznit, že jejich samotné stěhování z tábora do tábora není dlouhodobé řešení. V první řadě: migranti a uprchlíci se v Řecku vůbec neměli hromadit. Původní hotspoty měly sloužit jako registrační centra. Po dočasném pobytu měli mít azylanti možnost pokračovat dále.

Podle rozhodnutí summitů Evropské unie neměly být ani hranice uzavřené. Tak zněly původní dohody. Současný stav spustilo jako lavinu Rakousko – jen několik dnů po jednání unijních států, které tento přístup zavrhly. Svou roli sehrála také vláda Skopje. Její čelní představitelé již mnohokrát dali najevo, že očekávají za svůj postoj patřičnou odměnu: členství v NATO a Evropské unii.

Thomas Kulidakis, publicista

Proměna hotspotů v detenční centra se stále více podobá sudu prachu. Konflikty mezi jednotlivými migranty a uprchlíky podle jejich původu či vyznání jsou na denním pořádku. Nynější situace tak vypovídá víc než cokoliv jiného o současném neutěšeném stavu Evropské unie. Ta přísahala na celoevropské řešení a vzájemnou solidaritu.

Hlavní otázka, kterou bychom měli především řešit, totiž není, v jakém táboře uprchlíci setrvávají, ale proč již schválené kvóty nejsou dodržovány. Na jejich základě měli být žadatelé o azyl rozdělení mezi jednotlivé státy nejen z Řecka, ale také z Itálie. Proč stále slýcháme věty o ochraně vnějších hranic? Je přece známo, že zachraňovat příchozí velí mezinárodní právo a na moři se plot postavit nedá. Kdyby to bylo možné, není potřeba dohody s Tureckem.

Proč existují země, které, jak pravili čelní představitelé institucí a států Evropské unie v Římě, jsou „Evropany na plný úvazek jenom ve chvíli, kdy je možnost brát, na částečný úvazek ve chvíli, kdy jde o to dávat“? Jaký bude mít takový postoj dopad na obyvatele méně solidárních zemí v budoucnu, i z hlediska solidarity bohatších států unie s chudšími? Ale nejdůležitější otázka zní: co bude s těmi migranty a uprchlíky, kteří se dostali do Řecka nejen před 20. březnem, ale i po něm?

autor: thk
Spustit audio