Tisíce lidí, zboží na dece, smlouvání. Bleší trh je specifický zážitek, pro mnohé rituál

Pěšáků jako je Miroslava Vlačihová, pro které je víkendový příjem nutností, stojí na tržišti několik desítek. Nabízejí pletené svetry, elektroniku z kontejnerů, stará DVD, bižuterii nebo mobily z devadesátých let, píše se v reportáži Radka Kříže - Foto: Fotobanka Pixabay, CC0 Public domain

Pěšáků jako je Miroslava Vlačihová, pro které je víkendový příjem nutností, stojí na tržišti několik desítek. Nabízejí pletené svetry, elektroniku z kontejnerů, stará DVD, bižuterii nebo mobily z devadesátých let, píše se v reportáži Radka KřížeFoto: Fotobanka Pixabay, CC0 Public domain

Sběratelé tam hledají poklad, senioři levné potraviny, manželské páry staré nádobí do kuchyně a motoristi laciné pneumatiky. Největší český bleší trh každý víkend láká tisíce návštěvníků. I v zimě na ně čeká několik stovek prodejců nabízejících většinou použité zboží. Jde o zábavu, zajímavý výlet obohacený smlouváním o ceně, nebo ekonomickou nutnost? „České blešáky mají specifickou atmosféru a najdete na nich opravdu věci, které nenajdete nikde jinde,” říká Martin Buchtík ze společnosti Median.

Bleší trh ve Vysočanech, sobota, devět hodin ráno. Prodírám se stovkami nakupujících a zastavuji se u deky, na které je položených několik deštníků, vedle tři páry obnošených bot. Paní Miroslava Vlačihová sem už chodí prodávat dvanáct let. Lidem jako ona se tady říká pěšáci, nejezdí autem a prodejní místo za 150 korun jim vymezuje deka. Chodí sem, aby měla peníze na krmení pro kočku, prodává darované věci. 

„Jsou tady i lidé, kteří si rádi odnesou věci za málo korun. Proč bych měla vyhodit skleničky, které nepotřebuju? “
trhovkyně Dana

„Deštníky za dvacet korun, u Vietnamců vím, že jsou za padesát. Boty jsem nechala od začátku za dvacetikorunu, některé jsou úplně nové. Bydlím v bývalém penzionu, letos už chci končit. Už mě to zmáhá, nejsem nejmladší, je mi pětasedmdesát let,” říká trhovkyně. 

Příbory za třicet 

Stojím u třímetrového stolu, na kterém jsou vyložené skleničky, dečky, staré rámečky, korále, příbory. Všechny věci patří paní Daně.  

„Příbory dostaly děti k patnáctinám do výbavy, jenže se jim nelíbí, tak jsem je sem vzala, prodávám je za třicet korun. Jsem v důchodu a dostávám osm tisíc. Myslíte, že je to na dnešní poměry dost?” ptá se Dana. 

„500 prodejců tady vždycky je. Když jsme začínali, tak se více méně prodávala jen veteš, starý obraz, starý věšák. Čím je to známější, tím víc jezdí překupníci, kteří nakoupí v obchoďáku něco v akci a prodávají to, kafe, cukr,” říká správce trhu - Foto: Sára Rechtigová

„500 prodejců tady vždycky je. Když jsme začínali, tak se více méně prodávala jen veteš, starý obraz, starý věšák. Čím je to známější, tím víc jezdí překupníci, kteří nakoupí v obchoďáku něco v akci a prodávají to, kafe, cukr,” říká správce trhuFoto: Sára Rechtigová

„Chodí ke mně nakupovat různí lidé, mladí, staří. Jsou tady i lidé, kteří potřebují věci za málo korun, fakt na ně nemají. Proč bych měla vyhodit skleničky, které nepotřebuju? Ten člověk, který je potřebuje, si ji koupí,” vysvětluje v reportáži. 

Minimálně pět set prodejců 

U vstupu na tržiště stojí skoro dvoumetrový a přes metrák vážící správce trhů Roman Cileček. Podobné akce organizuje přes dvacet let. Tvrdí o sobě, že má obchod v krvi. Začal už v patnácti, když v Ostravě před prodejnou Tuzex prodával bony, které jeho otec vydělal na montážích na Blízkém Východě.  

„Pět set prodejců tady vždycky je. Když jsme začínali, víceméně tu byla k mání jen veteš, starý obraz, starý věšák. Čím je to známější, tím víc jezdí překupníci, kteří nakoupí v obchoďáku něco v akci a prodávají to tady, třeba kafe i cukr,” popisuje správce. 

Půlka prodejců se podle Cilečka prodejem na bleším trhu živí. „I když to nepřiznají, mají to jako obživu. Zbylá půlka si, stejně jako já, neumí představit, že by v sobotu a neděli seděla doma,” říká. 

Pět tisíc za autíčka 

Pěšáků jako je Miroslava Vlačihová, pro které je víkendový příjem nutností, stojí na tržišti několik desítek. Nabízejí pletené svetry, elektroniku z kontejnerů, stará DVD, bižuterii nebo mobily z devadesátých let. Vedle nich postávají sběratelé a prodavači starožitných hodinek, angličáků nebo gramodesek. Eva a Radek chodí na burzu, jak říkají, přes osm let. 

„Někdy jsme utratili pětistovku, někdy pět tisíc za autíčka. Teď už jich hodně máme, tak už jen sháníme ta, která nemáme. Ta plastová československá jsou dražší. Jinde se koupit nedají, buď od sběratelů, na burze nebo na Aukru. Autíčka mají pak velkou hodnotu, jedno jsme koupili před sedmi lety za dva a půl tisíce. Pán ho teď chtěl koupit za třicet tisíc,” vypráví Eva. 

„Rozdíl mezi velkými obchodními centry a blešáky je ten, že bleší trhy se mění, něco objevujete. Mají větší poetiku. “
Martin Buchtík

Ve dvě hodiny odpoledne se zavře brána a z tržnice už se dá jen vycházet. V neděli přijde Roman Cileček znovu kolem třetí ráno, aby připravil prostor pro lidi, kteří chtějí výhodně nakoupit věci, které nikde jinde neseženou. 

Buchtík: Jde o rituál 

Martin Buchtík ze společnosti Median, který se zabývá nákupním chováním Čechů, by na bleší trh šel. „Je to rozhodně specifický zážitek, který lze všem doporučit,” říká.  

Je „blešák” pro nízkopříjmové skupiny jediná možnost, jak si obstarávat spotřební zboží? „Asi není jediná, často ji kombinují s dalšími variantami, se směňováním a dary od příbuzných. Nicméně je to pro ně naučený zvyk, možná rituál, jestli nenajdu něco nového. Každá koupě, ať už je to něco drobného nebo velkého, nám přináší nějakou radost,” odpovídá expert.  

„Chodí ke mně nakupovat různí lidé, mladí, staří. Jsou tady i lidé, kteří potřebují věci za málo korun, fakt na ně nemají. Proč bych měla vyhodit skleničky, které nepotřebuju?" ptá se paní Dana v reportáži - Foto: Bára Šichanová

„Chodí ke mně nakupovat různí lidé, mladí, staří. Jsou tady i lidé, kteří potřebují věci za málo korun, fakt na ně nemají. Proč bych měla vyhodit skleničky, které nepotřebuju?" ptá se paní Dana v reportážiFoto: Bára Šichanová

Bleší trhy nejsou podle Buchtíka jen pozůstatek socialistické ekonomiky, kdy v různých částech Československa nebylo určité zboží a muselo se za ním jezdit. „Kdybych měl pokračovat v této paralele, tak od socialismu doputuji až někam do pravěku, kde byl tento typ obchodování zcela běžný. Není to přežitek, české blešáky mají zaprvé specifickou atmosféru a také na nich najdete opravdu něco, co nikde jinde ne,” vysvětluje. 

„Blešák” má poetiku 

Trávení víkendů na dece s použitými věcmi se dá přirovnat k víkendům stráveným ve velkých obchodních centrech. „Je to podobné v tom, že máte zažité nějaké stereotypy, ve kterých se cítíte dobře. Ráno vstanete a nemusíte vymýšlet, co budete dělat. Proto je pro spoustu lidí výhodné mít chalupu, nemusí se tak rozhodovat, do jakého penzionu pojedou,” říká host.  

„Rozdíl mezi velkými obchodními centry a blešáky je ten, že bleší trhy se mění, něco objevujete. Mají větší poetiku. Nemůžete tam jít a být si jistí, že něco najdete,” dodává Buchtík. 

Autor:  Radek Kříž, Jan Burda, Vítek Svoboda
Pořad: Dnešní Plus  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: denně  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace