Tradiční modrotisk by mohl brzy rozšířit seznam světového dědictví UNESCO

21. březen 2017

Tradiční technologie takzvaného modrotisku pravděpodobně bude na seznamu světového nehmotného dědictví UNESCO. Návrh podalo pět zemí střední Evropy včetně České republiky a o případném zápisu na prestižní seznam rozhodne UNESCO na konci příštího roku.

„Výroba modrotisku je poměrně složitá procedura, dělají ji mistři barvíři a samotný proces zdobení, pokud se pracuje s formou, vyžaduje preciznost, protože se musí dbát na přesnou návaznost vzoru. Pokud jde o ruční nebo autorskou malbu, záleží na schopnostech autora,“ říká výtvarnice Marie Pešková.


Modrotisk je technika negativního tisku, která spočívá ve vykrytí zvoleného vzoru rezervážní směsí. Ta zabrání proniknutí barvy k textilu. Původně se k obarvení indigem používala zákazníky donesená domácí lněná plátna, ve druhé polovině 19. století lněná a bavlněná plátna přímo z továren. Od konce 18. století pronikal modrotisk do lidových krojů, jeho obliba vzrostla hlavně v 19. století. Pro některé oblasti jako např. Horácko nebo Valašsko se stal typickým materiálem. V 19. století byla modrotiskařská dílna snad v každém malém městečku, ve 20. století jich začalo ubývat, dodnes jsou v Česku v provozu dílny v Olešnici a ve Strážnici.

„Právě proto, že je to náročná technika, která vyžaduje prostor a patřičné podmínky, drží si ji především rodiny, než že by si mohli dovolit se jí věnovat jednotlivci,“ poznamenává výtvarnice. V současnosti jsou v Česku dvě významné rodinné dílny, v Olešnici a ve Strážnici.

Charakteristickou barvu dává modrotisku barvící složka indigo. „Technika má překvapivě pořád svou oblibu, a to nejen u valašských folklórních krojů a podobně. Používá se také v současném designu, nejvíc se užije na bytových doplňcích, jakými jsou ubrusy, prostírání a chňapky. Najdou se ale i výtvarníci, kteří experimentují a vyrábějí celou metráž, ze které pak šijí originální kusy,“ dodává Pešková.

autoři: rkr , kte
Spustit audio