Ukrývali popel Horákové, prošli komunistickými celami. Zocelení přežili, získají Cenu Paměti národa

16. listopad 2017

I letos předává organizace Post Bellum Ceny Paměti národa osobnostem, které ve svých životech prokázaly, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova. Představujeme čtyři laureáty letošního ročníku.

Otto Šimko

Třiadevadesátiletý Otto Šimko měl mnohokrát štěstí, že vyvázl s holým životem. Unikl před transportem do koncentračního tábora a také se mu podařilo přežít, když ho během Slovenského národního povstání zatkli gardisté. Má židovské kořeny, což mu neodpustili ani komunisté po roce 1948.


Poslouchejte přímý přenos z předávání Cen Paměti národa. V pátek 17. listopadu od 20 do 21 hodin na Plusu >>

Po válce vystudoval právnickou fakultu, ovšem v 50. letech začali komunisté pořádat vykonstruované procesy, a kvůli svému původu přišel o práci. „Velmi rychle jsem se znovu stal nepřítelem socialismu,“ říká Šimko. Vyhazovy z různých míst přišly i později, definitivně po invazi v roce 1968. Teprve sametovou revoluci považuje za klíčový okamžik. „Konečně jsem se stal, vnitřně i navenek, svobodným člověkem,“ dodává.

Otto Šimko v roce 1939

František Suchý

František Suchý držel v rukou urnu s popelem generála Josefa Mašína i Milady Horákové. Se svým otcem, který byl ředitelem strašnického krematoria, ukrýval popel popravených obětí nacismu a komunismu. Svůj život riskoval i za komunismu, za velezradu dostal pětadvacet let vězení. Františku Suchému je devadesát let a je dalším z letošních laureátů Ceny Paměti národa.

Díky rodině Suchých znají lidé jména obětí, které byly za nacismu tajně pohřbívány ve strašnickém krematoriu. Na svoji statečnost doplatili i po komunistickém převratu v roce 1948. Celá rodina skončila ve vězení za úkryt pro převaděče, který je po sadistickém výslechu prozradil. Z pětadvacetiletého trestu si František Suchý odseděl polovinu, ve vězení pracoval jako konstruktér, v civilu už mohl dělat jen zámečníka. Pevným hlasem říká, že komunistům odpustil, ale zapomenout nemůže.

František Suchý u krematoria (v roce 1935)

Mária Matejčíková

Za ukrývání kněze na útěku skončila Mária Matejčíková na pět let ve vězení. Bylo jí devatenáct. Dnes ve svých 86 letech obdrží Cenu Paměti národa. Přitom její příběh skoro nikdo nezná. „Když jsem se s otcem loučila, tak jsem pověděl, že se uvidíme za pět let,“ říká paní Mária, která se trefila přesně. Přitom celý příběh je až neuvěřitelný. Rodina skrývala kněze na útěku, kterého při přechodu hranice chytili. A on po tvrdém výslechu rodinu prozradil.

Po propuštění z vězení pracovala Mária v kamenolomu, kde se seznámila se svým budoucím manželem, také politickým vězněm. Mária se ještě po pádu komunistického režimu angažovala při rehabilitaci politických vězňů a nespravedlivě stíhaných.

Mária Matejčíková.

František Lízna

Františka Líznu poslala komunistická justice do vězení celkem pětkrát. Poprvé když roztrhal sovětskou vlajku. To mu bylo osmnáct a psal se rok 1960. Později seděl za opuštění republiky, šíření samizdatů a tisk letáků o politických vězních. Za své počínání za minulého režimu převezme v sobotu Cenu Paměti národa. Sám své chování má za samozřejmost.

„Bylo zapotřebí postupovat proti tomu systému – národ je skleslý, čtyřicet roků bude trvat, než vymře, aby tady nastala nová generace, která bude stát jasně za mravními hodnotami. Tak jsem to viděl,“ vysvětluje František Lízna, který v sobě nezapře kněze, povolání, které až do roku 1989 nemohl vykonávat.

01019002.jpeg

A protože nemohl dělat ani řadu jiných věcí, pokusil se emigrovat. Pracoval na poště a nakládal balíky do Rakouska. Schoval se mezi pytle a věřil, že projede. „O půlnoci mě z toho vagonu vytáhli, nevím, co se mohlo stát, asi jsem chrápal, od té doby mám trauma z chrápání,“ říká s tím, že dostal rok vězení.

Když František Lízna zrovna neseděl ve vězení, pracoval s mentálně a tělesně postiženými, zároveň začal vykonávat dlouhé pěší poutě. Nachodil tisíce kilometrů, v té době překonal i rakovinu. Vězení bere jako školu života. „Když teď přemýšlím, zda mám děkovat za svůj život, říkám si: měl jsem štěstí, že jsem byl v komunistických lágrech. Naučily mě žít podle pravdy."

Františku Líznovi je 76 let a nadále pečuje o nemocné. V roce 2001 mu prezident propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Osmnáctiletý František Lízna, maturitní foto, Jevíčko
autor: Český rozhlas Plus
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.