Za normalizace hostil Havla i Uhla, pak měl na starosti migrační politiku. Chybí nám empatie, říká Viktor Parkán

24. září 2016

Na jeho statek jezdili za normalizace Petr Uhl, Václav Malý, nebo Václav Havel. Jako nepřítel režimu byl násilně vystěhován. Mistr provaziště, pracovník uranových dolů a nakonec odborník na azylovou politiku ministerstva vnitra. Na svoje životní peripetie vzpomíná v pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus bývalý disident a signatář Charty 77 Viktor Parkán.

Do vnitřní emigrace

„O té emigraci uvažoval asi každý. Já jsem to tak neprožíval, nějak jsem prostě byl rozhodnutý, že neodjedu a neodjel sem.“ Tak vzpomíná bývalý disident Viktor Parkán na ubíjející normalizační atmosféru. Kvůli neudržitelným poměrům a oportunismu kolegů se rozhodl v roce 1976 opustit Vinohradské divadlo. „Tam docházelo k situaci, kdy antikomunisti vstupovali do strany, přestože na ni předtím nadávali.“ Místo odjezdu do zahraničí, zvolil jiný druh emigrace – tu vnitřní. Spolu se svou nastávající ženou a přáteli se odstěhoval do Řepčic na Litoměřicku.


Viktor Parkán
Narodil se v roce 1946 v Praze. Vystudoval gymnázium. Začínal jako mistr provaziště ve Vinohradském divadle. Signatář Charty 77. V důsledku své disidentské činnosti byl spolu s rodinou násilně vystěhován ze statku v Řepčicích na Litoměřicku. Ten byl následně zbourán. Až do Sametové revoluce pracoval v dělnických profesích, mimo jiné v uranových dolech na Tachovsku. Po roce 1990 se zabýval migrační a azylovou politikou na ministerstvu vnitra. Fotogrfie a další materiály najdete také na webu Paměť národa.

Statek svobody

Svůj nesouhlas s tehdejší politikou vyjádřil podpisem Charty 77. Tu už krátce před ním podepsala i jeho manželka. Dům v Řepčicích, kde spolu s dalšími rodinami bydleli, se tak stal důležitým centrem disidentů a odpůrců komunistického režimu. „To jsou dvě strany téže mince. Jedna je ta, že jste v okruhu lidí, kteří jsou vám na blízku, jsou vám posilou. Na druhou stranu je to trošku vyčerpávající. Přece jenom, když k vám přijede dvacet třicet lidí je to určitá zátěž, je potřeba to nějak zorganizovat, aby to klapalo.“

Na koncerty a setkání přijížděla řada disidentů z různých stran názorového spektra. Kromě Petra Uhla se tak na statku objevili i filozof Václav Malý, teolog Josef Zvěřina, nebo budoucí prezident Václav Havel. Činnost na statku samozřejmě neunikla pozornosti obávané Státní bezpečnosti. Aktivity v Řepčicích její příslušníci popsali takto: „Objekt v Řepčicích je zneužíván k organizování srazů závadové mládeže a signatářů Charty 77.“ Stejně jako v řadě dalších případů byl dům, kde Viktor Parkán se svými přáteli bydlel, pod záminku rekonstrukce křižovatky, v roce 1983 zbourán. Řídicí důstojník StB tento zásah ve svém spise nazval „konečnou likvidací nepřátelského seskupení.“

Z archivu Viktora Parkána. Na snímku Karel Soukup

V uranových dolech

V osmdesátých letech pracoval Viktor Parkán z existenčních důvodů v uranových dolech na Tachovsku. Na sklonku osmdesátých let Parkán pozoroval nespokojenost i mezi samotnými horníky. Ti byli přitom režimem vyzdvihováni jako opora socialismu.

Čtěte také

„Ty horníci byli zdravotně zhuntovaný a ten stát se o ně moc nestaral. Takže jsme zorganizovali schůzku s redaktorama novin Sport, kde dělal Honza Ruml, nebo Ivan Lamper. S představiteli odborů se už před rokem 1989 mluvilo o tom, co se jim nelíbilo, co by se mělo změnit. Těm normálním lidem už se prostě nelíbilo, jak se s nimi jedná.“

Na druhou stranu barikády

Po Sametové revoluci nastoupil na ministerstvo vnitra „Nikdy by mě to ani ve snu nenapadlo,“ vzpomíná Viktor Parkán na přechod „na druhou stranu barikády.“ Na ministerstvu měl na starosti především migrační a azylovou politiku. Jako odborník s mnohaletou praxí tak může hodnotit přístup českých úřadů k probíhající uprchlické krizi. „Pokud ty lidi požádají o mezinárodní ochranu a dostanou ji, tak dostanou poměrně slušný zabezpečení, protože v tu chvíli mají postavení cizinců s trvalým pobytem, což je téměř postavení na úrovni českých občanů. Jestli, ale přijímáme dostatek uprchlíků, o tom nejsem přesvědčen.“

Nedostatek empatie

Viktor Parkán je ze současných nálad ve společnosti rozčarovaný. „Nerozumím tomu strachu, kterej je nereálnej. Tady u nás se nic neděje, je tu pár uprchlíků, chybí nám empatie.“ říká Parkán. Nedostatek empatie si bývalý disident vysvětluje mimo jiné i dlouholetou totalitní zkušeností. „Je tu obrovská mezera, od konce první republiky až do roku 1989. Byla tu druhá světová válka, byl tu Hitler, pak komunisti. Za 25 let se to prostě nedá dohnat,“ myslí si Parkán

autor: Martin Ocknecht
Spustit audio