Děti Charty: Placáky berte všechny, zněl příkaz estébáka

Petr Placák: „V osobním životě jsem si dělal absolutně, co jsem chtěl, a StB s tím vůbec nic nesvedla“ - Foto: Khalil Baalbaki

Petr Placák: „V osobním životě jsem si dělal absolutně, co jsem chtěl, a StB s tím vůbec nic nesvedla“Foto: Khalil Baalbaki

Během poslední zářijové soboty roku 1988 se lidé setkali u pomníku sv. Václava. Estébák Šípek měl svým povelem na mysli prof. Bedřicha Placáka a jeho dva syny, staršího Jana a mladšího Petra.

Zatčení byli poté nakládáni do přistaveného policejního autobusu. Jistou ironií je, že Petr Placák měl u sebe letáky – ty chtěl na shromáždění rozdávat – a ty po cestě vyhazoval z autobusu, takže je de facto distribuoval Sbor národní bezpečnosti. 

V seriálu Děti Charty se sešlo sedm potomků z první chartistické vlny – Milena Jabůrková (Grušová), Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai (Dienstbierová), Ondřej Němec a Marek Benda. Tehdejší „děti Charty“, dnes lidé zralého středního věku s vlastními potomky, vzpomínají na 70. a 80. léta bez větší hořkosti.

I tento příběh jednoznačně ilustruje výrok Petra Placáka, když napsal: „V osobním životě jsem si dělal absolutně, co jsem chtěl, a StB s tím vůbec nic nesvedla, i když se jeden čas opravdu snažila. A stejně tak jsem si od začátku psal, co jsem chtěl.“ 

Archiv Petra Placáka - Foto: Khalil Baalbaki

Archiv Petra PlacákaFoto: Khalil Baalbaki

Jeho otec, prof. Bedřich Placák, měl za sebou téměř dobrodružný život, byl partyzánem a zúčastnil se Slovenského národního povstání v roce 1944. Vystudoval medicínu, stal se uznávaným lékařem a vysokoškolským učitelem, zároveň měl také vojenskou hodnost plukovníka. A dodejme, že i životní zkušenosti přesvědčeného komunisty. Změna nastala po srpnové okupaci roku 1968, kdy následně nepodpořil normalizaci, z KSČ byl vyloučen, stal se subalterním lékařem, posléze hlídačem. A také signatářem Prohlášení Charty 77, i jejím mluvčím. 

V této rodině se Petr Placák, narozený v roce 1964, zcela logicky ocitnul v opozici proti komunistickému režimu. Po vyučení mechanikem vystudoval střední školu pro pracující, s vysokou školou už měl problémy, a to politického rázu. Posléze byl ze studií vyloučen. Pracoval jako uklízeč, topič, čerpač a lesní dělník, publikoval texty v samizdatových a exilových časopisech. V samizdatu vyšla jeho novela Medorek, která přinesla problémy do jeho vztahů s otcem. 

Petr Placák je šéfredaktorem kulturně-společenské revue Babylon - Foto: Khalil Baalbaki

České děti 

S nasazením jemu vlastním se zapojil do opozičních aktivit, takže se stal terčem pro estébáky. Jeho svazek, nazvaný Fagot, byl skartován, ale ve svazku vedeném na jeho bratra Jana se můžeme dočíst: „Je důležitý signál o značné aktivizaci jeho bratra Petra Placáka, který se angažuje v Nezávislém mírovém sdružení a je zde důvodné podezření, že je vedoucím činitelem např. seskupení, které se nazývá České děti.“ 

Děti Charty - Foto: Vladimír Staněk

„Tím, že někdo vstoupil do tajné politické policie tyranského režimu, zvolil si falešné jméno, vzdal se identity, aby jiné přiváděl na scestí, se zřekl dobrovolně svého lidství a zpečetil svůj osud. Fízl nemá jméno, otce ani matku. Je to psanec, který se o své vůli vydědil z lidské společnosti, aby sloužil zlu, v jehož jménu napadá samu podstatu člověka. Postavil se sám mimo zákon, a proto je možné fízla zabít, aniž by to bylo trestné.“
PETR PLACÁK o estebácích

A právě uskupení České děti, které vzniklo v roce 1988 a kterého klíčovým dokumentem se stal Manifest Českých dětí, se stalo dalším hybatelem opozičních aktivit a akcí. Petr Placák k tomu napsal: „Na rozdíl od Charty 77 a jejích pomyslných lidských práv, Manifest nebyl obranou pronásledovaných, ale aktivní demonstrací svobody. Otroci jsme nebyli my, ale komunisté. Tím, že se Charta 77 obracela na režim, přiznávala mu určitou vážnost, legitimitu, vstupovala na pole jeho vnímání a chápání věcí, de facto přijímala jeho pravidla hry.“ A právě s touto politickou „hrou“ Petr Placák jednoznačně nesouhlasil, byť Chartu 77 samozřejmě uznával. Stal se do jisté míry „opozicí proti opozici“. 

Stolní tenis na Hrádečku u Václava Havla - Foto: Khalil Baalbaki

Stolní tenis na Hrádečku u Václava HavlaFoto: Khalil Baalbaki

Výčet akcí, pod kterými byl podepsán a účastnil se jich, by byl dlouhý. Ale ilustroval by jeho osobnostní nastavení, statečnost a zároveň mimořádnou schopnost ironie, či sebeironie, spjatou s estebáky. Na jedné z demonstrací v červnu 1989 byl zatčen a odvezen za Prahu, kde byl surově zbit. A druhý den si měl na danou služebnu přijít vyzvednout zabavený občanský průkaz. Tam byl zbit podruhé. Hned ten den podal trestní oznámení, což byla do značné míry absurdita i troufalost zároveň. Bylo tehdy pochopitelně zamítnuto. Obnoveno bylo až v 90. letech a daný soud se po 25 letech (!) podařilo Petrovi Placákovi vyhrát. Tento příběh je součástí jeho eseje Fízl, která je svědectvím o době normalizace v 80. letech minulého století. Ta ukazuje, jakým způsobem se mohl jedinec bránit systémovému nátlaku. 

V 90. letech Petr Placák vystudoval historii, je šéfredaktorem kulturně-společenské revue Babylon, včetně jeho webové verze. Působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a publikuje své odborné texty a také literární, prózu i poezii. 

Samizdatový letáček s portréty zatčených ze 16. ledna 1989 - Foto: Khalil Baalbaki

Pořad: Dokument  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: středa 20:05; repríza sobota 15:35;  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace