Děti Charty: Všechny nás zajistila policie, děti muselo odvézt do školky auto StB. Příběh Martina Palouše

Manželé Paloušovi, Pavla, roz. Němcová a Martin - Foto: Khalil Baalbaki

Manželé Paloušovi, Pavla, roz. Němcová a MartinFoto: Khalil Baalbaki

Martin Palouš, syn českého filozofa a pedagoga Radima Palouše, byl už takovým „přerostlým dítětem“, když jeho otec podepsal Prohlášení Charty 77. Ostatně i on sám ji v té době, ve svých 27 letech, podepsal.

Jeho příběh je výjimečný tím, že po několika letech svého otce ve funkci mluvčího vystřídal. Taková typická chartistická rodina. Navíc se jeho manželkou stala Pavla Němcová z další proslulé disidentské rodiny Němcových. 

Rodina Paloušových patřila k jednomu z center opozičního života, které bylo spjato s okruhem filozofů. Centrum Kampademie – tak se jmenovalo – navazovalo na dlouhotrvající tradici bytových seminářů, spojených mimo jiné s profesorem Janem Patočkou. Sám Martin Palouš si z domova přinesl lásku k filozofii, ale i pevnou křesťanskou víru, jednoznačné demokratické přesvědčení a hlubokou skepsi ke komunistickému režimu.  

Děti Charty - Foto: Vladimír Staněk

Ve svých vzpomínkách jeho otec uvedl: „Copak to není v životě tak, že člověk neustále riskuje? Je to slovo někdy více, jindy méně dramatické. Například, když spolu rozmlouváme, neriskujeme život ani majetek, a přece něco riskujeme, své pozice. Kam nás naše rozmluva zavede? Nakolik nás ovlivní? Snad až k rozmluvě o Bohu?“ 

Martin měl svým způsobem, na rozdíl od jiných „chartistických“ dětí, štěstí. Narodil se totiž v roce 1950, stihl vystudovat, nejprve chemii na přírodovědecké fakultě UK a posléze získal z tohoto oboru doktorát. Později studoval ještě v letech „předchartistických“ filozofii na filozofické fakultě. A pak „spadla klec“, protože podepsal Prohlášení Charty 77.  

„Já jsem Chartu podepsal náhodným způsobem a o důsledcích jsem moc nepřemýšlel. Byla to dokonalá konspirace, podepsal jsem ji u Němcových v Ječné, blížily se vánoce roku 1976 a doma jsem to neřekl. Ale neřekl to ani otec, který ji podepsal také,“ vzpomíná Martin Palouš. Možná měl lehké obavy, co bude dál, možná snahy neznepokojovat další rodinné příslušníky.

Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Následovala nejen „štvanice“ komunistického režimu, Martin přišel o zaměstnání a dlouho se živil jako topič a uklízeč. Nervozitu komunistického státu zvyšoval zájem zahraničních médií o chartistické dění, a tak domácí komunistický tisk útoky stupňoval.  

Stejně tak Státní bezpečnost postupovala tvrdě, výslechy byly na denním pořádku. O jednom z nich Martin řekl: „Odvezli mě do Vlašské na policejní okrsek, nechutní pánové se mě ptali, proč jsem to podepsal. A já jsem odmítl vypovídat a oni mě nemučili. Zkušenost, která patřila k věci.“ Ke svému zadržení dodal: „Zda jsem měl strach? Jsem trošku klaustrofobik. Bez hodinek člověk neví, jak rychle to utíká. Stěny začaly padat, padá tíseň a zmatek, není to strach. Měl jsem obavy, aby se „nepotento“, aby se nestalo něco, čeho bych pak litoval.“ 

Martin Palouš u svého psacího stolu, vlevo nad stolem visí fotografie jeho oblíbené filozofky Hannah Arendtové, jejíž díla také překládal - Foto: Khalil Baalbaki

V roce 1986 se Martin Palouš se stal mluvčím Charty 77. Archívy bezpečnostních složek jsou dokladem neustálých sledování jeho pohybu, od časných ranních hodin do pozdních nočních. Až to může vést k úvahám, kolik lidí se na tom podílelo, jaké byly jejich platy a jakými „nepřáteli“ byli filozofičtí nadšenci, intelektuálové, kteří diskutovali a podíleli se na samizdatových vydáních tuzemských i zahraničních knih. Ostatně knihovna Martina Palouše skýtá řadu pokladů.  

Jeho otec Radim v knižním rozhovoru o dané době uvedl: „Když se syn Martin se stal mluvčím Charty 77, znamenalo to perzekuci celé rodiny. Jde-li o kuriozity, vzpomínám si, jak jednou vezli mé vnučky do mateřské školy vozem StB, protože jsme byli všichni zajištěni. Když stálo před naším domem auto s dvěma pány, sousedé věděli, co se děje.“ 

Text Martina Palouše v samizdatovém Revolver Revue - Foto: Khalil Baalbaki

Mezi diskutujícími filozofy, ke kterým se přidal Václav Havel a s ním i pobyty na Havlově Hrádečku, estebáky, běžnými starostmi o rodinu, životem v jistém „ghettu“ čas plynul až k listopadu 1989. Byl to zásadní zlom v životě společnosti a byl to zásadní zlom v životě rodiny Paloušových. Martin patřil mezi zakladatele Občanského fóra, byl jedním z nových poslanců kooptovaných do Federálního shromáždění.  

Ve sporech o podobu Občanského fóra ho porazil Václav Klaus a Martin Palouš se začal věnovat zahraničí politice. Byl velvyslancem v USA a při OSN, uveřejňoval filozofické texty a překlady, mimo jiné jeho oblíbené filozofky Hannah Arendtové. Část jeho aktivit byla spjata s občanským sektorem, např. Českým helsinským výborem, či Knihovnou Václava Havla. Zároveň začal vyučovat na Univerzitě Karlově a jeho dráha vysokoškolského učitele pokračuje i nyní, kdy je hostujícím profesorem na Floridské univerzitě v Miami. 

Fotografie otce - filozofa a pedagoga, také rektora Univerzity Karlovy - Radima Palouše, vpravo Hanna Arendtová - Foto: Khalil Baalbaki

Pořad: Dokument  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: středa 20:05; repríza sobota 15:35;  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace