Forum 200022. září  2013 v 18:10  

Církve, společnosti v přerodu a politika: americký katolický teolog William Cook a kubánská bloggerka a aktivistka Yoani Sánchezová

Barmská disidentka Su-Ťij s bývalým jihoafrickým prezidentem Frederikem de Klerkem (vlevo) a vědcem Ivanem Havlem na slavnostním zahájení konference Forum 2000 - Foto:  ČTK

Barmská disidentka Su-Ťij s bývalým jihoafrickým prezidentem Frederikem de Klerkem (vlevo) a vědcem Ivanem Havlem na slavnostním zahájení konference Forum 2000Foto:  ČTK

Mluvčí na letošní mezinárodní konferenci v Praze Fórum 2000 zkoumají společnosti v procesu přeměny. Jak ke společenským změnám po celém světě přispívají církve v jednotlivých zemích, na to zaostříme v následujícím pořadu.

Církve, společnosti v přerodu a politika – Forum 2000

Na mezinárodní konferenci Forum 2000 se letos řešily společnosti procházející změnami. Jeden z debatních panelů se tázal, jakou roli při tom mohou hrát církve. Mezi hosty Fora 2000 byl americký katolický teolog William Cook. Jedním z témat, která studoval na začátku své akademické kariéry, bylo husitství.  

V čem si dnes můžeme vzít od husitů ponaučení?  

„Na to se dá snadno odpovědět dvěma způsoby. Zaprvé, husitství nevzniklo v první řadě kvůli změně doktríny, ale jako reforma morálky a mravů. Týkala se lidí přicházejících ke zpovědi, napravování prostitutek a tak dále. Zdá se mi, že nejdůležitější přínos církví společnostem, ve kterých fungují, je to, pokud tedy fungují správně – na základě křesťanských principů – že poskytují ukazatel směrem k morálnímu dobru. Když církve přestanou společnostem takto sloužit, nastává problém.  

Zadruhé, husitské hnutí uspělo. V Praze a v českých zemích v té době většinu klíčových funkcí zastávali Němci, přestože většinové obyvatelstvo bylo české. A reformní hnutí se obracelo právě k této většině, k lidu. Nemluvilo k vůdcům, ale snažilo se dát moc a vliv těm, kdo je rozhodně neměli. A to se mi zdá jako další důležitá role církví ve společnostech.  

Také jsme si z toho odnesli negativní zkušenost – oficiální církevní instituce se tehdy snažily reformu zablokovat ze strachu, že je jedná o jakousi nečistou doktrínu. To zapříčinilo více problémů, než jich vyřešilo, jak vidíme na dlouhém příběhu husitství. Ať už se jedná o basilejský koncil, nebo občanskou válku, která následovala. Domnívám se, že je potřeba se vždy zaměřit na to, čím církev může být, a také – jak nám ukazuje právě husitství – čím by církev být neměla.“  

Co z toho tedy vyplývá pro dnešek, kdy mnoho lidí upozorňuje na postsekulární dobu, kdy církve po celém světě znovuobjevují svůj vliv a mají tendence zapojit se do politických procesů?  

„Církve se vždy musejí snažit reagovat na problémy, které lidé řeší. Církve a jejich učení jsou totiž ze své podstaty politické. Platí to o judaismu, o islámu a o křesťanství zrovna tak. Ježíš možná nepoužíval specificky politické výrazy, ale politické implikace mělo skoro všechno, co řekl. Pokud například věříme tomu, že chudí jsou blahoslavení, snažíme se mít takovou sociální politiku, aby jim pomáhala a podporovala je, a neuvrhovala je do ještě většího trápení. Přece nechceme, aby blahoslavení trpěli. Evangelia jsou plná naprosto zjevných politických implikací.“ 

A jak s nimi zacházet?  

„Domnívám se, že církev musí zdůrazňovat principy, které jsou v evangeliích. Ať už jde o chudé, nebo o mír. Co církev naopak dělat nesmí, je říkat, kterou stranu nebo kandidáta máme volit. Jedna věc je, alespoň podle mě, vést lidi k morálním a spirituálním úvahám, ale rozhodovat se musí každý sám.  

Ve Spojených státech máme biskupy, kteří při prezidentských volbách v roce 2008 vyzývali věřící, aby nevolili Baracka Obamu, protože je to hřích. On totiž veřejně schvaloval potraty. To je samozřejmě strašné, tohle by církev nikdy dělat neměla. A to z mnoha důvodů. Je v pořádku poukázat na to, že potraty jsou špatné, nebo že jde minimálně o téma, které jako volič musíte vzít v potaz. A na to by církev poukazovat měla. Ale říct, že kandidát A je špatný, protože schvaluje potraty, a kandidát B, který mimochodem podporuje válku, je správný, to si církev nesmí dovolit. Samozřejmě církev může a má lidi vést, co se politického rozhodování týká, ale ne rozkazovat jim, koho mají volit.“  

Jakou roli by církve měly plnit ve společnostech, které procházejí změnami?

Když se rozhlédneme po světě, a je jedno, jestli je to západní Evropa před dvaceti či pětadvaceti lety, nebo Blízký východ nebo jakékoliv jiné místo, kde jsou křesťané – ať už jako majorita nebo jako minorita, přítomní, je podle mě zásadní, aby ve chvílích proměn, transformace, změn rozložení moci nebo nečekaných zvratů existovalo ve společnosti morální ukotvení. Jak vidíme na příkladu Egypta nebo Sýrie, důležitý je proces změn. A tomu mohou církve pomoci. Musíme podtrhnout, že i když jsou křesťané v dané společnosti menšinou, mohou být faktorem, který může výrazně přispět k tomu, aby se určité morální principy staly vodítkem pro celé společenství. Jsem si jistý, že když Ježíš mluvil o nastavování druhé tváře, znamená to, že by církve měly upřednostňovat mírová řešení. A ne jen teoreticky, měly by také navrhovat, jak k míru dospět. 

Jak máme v tomto světle vnímat mírové snahy papeže Františka, který mj. uspořádal vigílii kvůli Sýrii? Na jedné straně je to jasně politický krok - snaha odvrátit konkrétní politiky od konkrétní akce, Spojené státy a Francii od vojenské intervence, na druhé straně je to jasné úsilí hledat mírové řešení…

Tohle je způsob, jak by se křesťané do politiky měli zapojovat. Jde o hledání mírového, spravedlivého řešení. Církve se nemusí bát zastávat jasné, vyhraněné názorové pozice, které pochopitelně mají politickou dimenzi. Domnívám se, že je důležitý souběh dvou věcí: aby v čele církve stálo dobré vedení, a já jsem v této souvislosti velmi vděčný za to, že máme papeže Františka, myslím, že on splňuje nároky kladené na náboženského vůdce v 21. století. Druhá věc je potom dění zespoda. Skupinky věřících, které spolupracují s jinými věřícími na společných projektech. Ať už je to zásobování vodou ve slumech kolem metropolí různě po světě nebo petiční akce za přidělení pozemků bezzemkům. Zkušenosti ukazují, že když lidé začnou spolupracovat na nejnižší úrovni, jejich úsilí pak rezonuje ve všech patrech dané organizace. Najednou se v jasném světle vyjeví všechny možnosti. Pak vystoupí papež, promluví muftí nebo pronese řeč dalajláma, jako tady na Foru 2000, ale nejdůležitější je konkrétní spolupráce konkrétních věřících po celém světě. 

Na Fóru 2000 vystoupila také kubánská bloggerka a aktivistka Yoani Sánchezová. Její kroniku každodennosti, jak svůj blog nazývá, čte dokonce prezident americký prezident Barack Obama. S Yoani Sánchezovou jsme mluvily o tom, jak důležitou roli náboženství a církve hrají na Kubě.  

„Kubánská vláda byla od samého začátku ateistická. Jeden z jejích prvních činů byl zákaz jakýchkoliv náboženských praktik na veřejnosti. Jaké to mělo důsledky? V roce 1975 své děti nedala pokřtít polovina Kubánců, protože se báli, že by z toho mohli mít nějaké problémy. V mé generaci jsou zkrátka pokřtění lidé výjimkou.“  

A jak se to projevovalo prakticky?  

„Kdyby vás někdo viděl třeba s křížkem na krku nebo jste doma měl náboženský obraz nebo nějaký symbol, mohlo to skončit vyhazovem z práce nebo zákazem studia na univerzitě nebo podobně. Místo toho, aby se lidé na Kubě brali v kostele, mívali svatbu v armádních stejnokrojích. V posledních letech se to ovšem hodně změnilo. Vláda musela vzít v potaz, že náboženství se prostě nedá vymýtit pomocí zákazů a nařízení.“  

Jak je to tedy s náboženstvím na Kubě dnes?  

„V současnosti naopak Kuba zažívá naprostý boom církevních sňatků, narůstá také počet pokřtěných, také se běžně objevují biblická jména, jako je Mojžíš, Jan nebo Pavel. Sice praktikujících křesťanů moc nepřibývá, ale to je možná dáno také tím, že jsou Kubánci trochu nedisciplinovaní. V tom se mimochodem dost podobají Čechům. Ale i tak je hodně kostelů, které jsou v neděli plné.“  

Podle mě se Češi Kubáncům podobají také v tom, že v církvi sice existují místa, kde se soustředí odpůrci režimu, ovšem většina oficiálních církevních představitelů otevřeně kolaboruje s režimem. Alespoň v Československu to tak před listopadem 1989 bylo.  

„To je možné, to nedokážu posoudit. Ovšem v současnosti jsou na Kubě kostely místem, kde můžete svobodně vyjádřit své názory, a to i ty politické. Lidé jsou zvyklí, že v církevním prostředí mohou říci, co chtějí. Samozřejmě nejvyšší patra církevní hierarchie jsou kubánským režimem ovládána nejvíce. Ale pokud se podíváme na ty, kdo jsou nejníže, na kněží z jednotlivých farností, kteří pracují s věřícími, zjistíme, že nejsou pravidly tolik vázáni a že mají větší možnost se projevit a jsou mnohem tolerantnější. Co je také u církve na Kubě důležité, je její humanitární role. Křesťané hodně pomáhají nejchudším Kubáncům.“  

A jak jste na tom s přístupem k náboženství vy osobně?  

„Ráda bych uvedla, že jsem agnostik s metafyzickými otázkami. V něco ale věřím - můj bůh je trochu jako inženýr informatiky. Má počítač s programy.“  

Máte podobného boha jako spisovatel Milan Kundera?  

„Jako Milan Kundera. Pro mě přišla ta možnost praktikovat relativně svobodně víru v Boha moc pozdě. Už jsem prostě nestihla vstoupit do církve. Nejsem ateistka, to opravdu ne, ale nemám nějakou konkrétní víru.“ 

Zmínila jste, že na Kubě církve pracují se sociálně slabými lidmi. Když jsem četla váš blog s názvem Generace Y, všimla jsem si, že jste vůči sociálním otázkám velmi citlivá. Podle čeho si vybíráte témata svých příspěvků? 

Ano, můj blog, to jsou takové všední kubánské příběhy. Když se mě někdo ptá, jestli patřím ke kubánské opozici, říkám, že ne. Nepatřím k disentu, jsem kronikářka kubánské každodennosti, popisuji realitu všedních dní, a ta realita je opoziční. Realita na Kubě popírá oficiální vládní kurz. Zajímají mě příběhy těch nejobyčejnějších lidí. Jak se matka snaží sehnat večeři pro celou svou rodinu, co si lidé vykládají ve frontě na cibuli, jak strašně těžké je sehnat na Kubě cihly na stavbu domu. Myslím, že moje příběhy jsou silnější než politické pamflety. 

Vysvětluje kubánská blogerka Yoani Sáchezová a dodává, že slovo demokracie použila za celou dobu bloggování pouze jedenkrát. Má totiž dojem, že lidé už jsou politikou přesyceni a že je politický diskurz spíš obtěžuje. Poměry na Kubě se sice postupně proměňují, ale jen velmi pomalu.  

Pořad: Zaostřeno na církve  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: Pořad se stal součástí řady Zaostřeno  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace