Forum 200020. září  2013 v 11:44  

Urbanista Pablo Otaola: Bilbao je příkladem spousty tvrdé práce a specificky vynaložených veřejných peněz

Pablo Otaola a Adam Gebrian - Foto: Ondřej Píša

Pablo Otaola a Adam GebrianFoto: Ondřej Píša

Baskické Bilbao je dnes jen o něco málo menší než moravské Brno. Do 80. let 20. století bylo hlavně průmyslovým městem, které přitahovalo pracovní sílu z blízkého i dalekého okolí. Silná konkurence a neudržitelná situace na pracovním trhu v kombinaci s hrozbou terorismu baskických separatistů ho však uvrhly do krize: průmyslové podniky začaly zavírat a nezaměstnanost prudce stoupla.

Nechat v takové chvíli v rámci protikrizových opatření postavit muzeum moderního umění vypadalo jako scestný nápad. Dnes je však právě Guggenheimovo muzeum Bilbao od Franka Henryho ikonou města, která přitahuje statisíce španělských i zahraničních turistů ročně a která vlila Bilbau novou ekonomickou krev do žil. 

Tak zní alespoň oficiální příběh Bilbaa. Klíčů k úspěšné transformaci města muselo být ale mnohem více, vysvětluje urbanista Pablo Otaola, někdejší ředitel urbanisticko-developerské společnosti Bilbao Ría 2000 a později zástupce ředitele Valencijského institutu moderních umění (IVAM). Českému rozhlasu Plus poskytl rozhovor těsně po diskusi o transformaci měst, kterou v rámci Fora 2000 uspořádal Aspen Institute. 

Není pochyb o tom, že Bilbao se dnes zakresluje do světových map. Do jaké míry je podle vás jeho moderní příběh jedinečný a do jaké míry lze zkušenost přenést do jakéhokoli evropského města?

Lidé, kteří mi tuto otázku kladou, mají většinou na mysli vybudování Guggenheimova muzea. Ale v Bilbau jsme za posledních dvacet let udělali celkovou transformaci, co se týče infrastruktury, územního plánování, i samozřejmě kulturního života – ale rozhodně toho bylo mnohem víc než jen Guggenheimovo muzeum. Takže podle mě jsme příkladem spousty tvrdé práce a specificky vynaložených veřejných peněz. Přálo nám ale i štěstí: možná to byla správná chvíle, kdy se ve světě nestavěly žádné jiné takhle velké projekty, které by nám mohly konkurovat. A také fakt, že se muzeum postavilo v neznámém, průmyslovém, a dokonce ošklivém městě. Možná, že kdyby stejný projekt vznikl v Madridu, Paříži nebo v Londýně, nebyl by tak úspěšný. 

Ptáte se, zda ho lze zopakovat? Ano, ale musíte na to jinak. Náš model je hotový. Pochopitelně, že do Bilbaa stále jezdí starostové a radní z různých měst a ptají se na naši zkušenost. Říkáme jim: ano, samozřejmě je dobré mít nějaké Guggenheimovo muzeum nebo podobně velký projekt, ale musíte také provést tu celkovou transformaci, nezůstat jen u ikonického architektonického projektu. Samozřejmě, že důležité bylo, že je to Guggenheimovo muzeum, ta značka a také to, že nás podpořil americký marketing – protože nemůžete srovnávat situace, kdy o vás vyjde článek v místním plátku, nebo v celostátním El Paísu, anebo až v New York Times nebo Washington Post, což se stalo nám. Američané nám s propagací hodně pomohli. 

Guggenheimovo muzeum v Bilbau - Foto: Myk Reeve

Guggenheimovo muzeum v BilbauFoto: Myk Reeve

Takže neméně důležité bylo i umět zprostředkovat a propagovat ty změny, které se ve městě udály?  

Ano, ale nemyslím, že v našem případě byly nějak organizované. Udály se tak nějak samy od sebe. Jak jsem říkal, poté, co se postavilo Guggenheimovo muzeum, se vynořila spousta dalších věcí. Takže lidé, kteří přijeli do Bilbaa, viděli, že je to pěkné město, že se jim tam líbí, že tam jsou dobré restaurace, a nakonec řekli svým známým, že stojí za to tam zajet. 

Není tajemstvím, že stavbu Guggenheimova muzea neschvalovali občané v žádném místním referendu, prostě se vzniklo rozhodnutím radnice, a mnozí obyvatelé s tím nesouhlasili. Vzpomínáte si na další případy a situace, ať už z Bilbaa nebo San Sebastianu, kde také působíte, kdy byl veřejný názor na estetiku nebo funkci veřejného prostoru přebit rozhodnutím radnice, která razila nějakou vizi – urbanistickou, architektonickou, nebo týkající se rozvoje města? 

Bilbao bylo tehdy ve velké krizi, a jelikož jsme byli průmyslové město v průmyslové oblasti, mysleli si obyvatelé, že potřebujeme další průmysl. Nechápali, jaký smysl má stavět muzeum. Jak říkáte, kdyby se tenkrát hlasovalo v referendu, jsem si jistý, že by stavba byla zamítnuta. To mě přivádí k myšlence, že některé projekty vyžadují silné vedení a politiky, kteří jsou ochotni tvrdě pracovat a jít i proti názoru občanů, nebo alespoň proti většinovému názoru veřejnosti. Vím, že to nezní zrovna politicky korektně, protože nyní všichni mluví o občanském zapojení. Já v něj také věřím, současně si ale myslím, že potřebujeme v některých situacích vyvažovat. Vyvažovat čas a možnosti. Jsou chvíle, kdy se obyvatelé skutečně musejí rozhodnout, jestli něco chtějí, nebo ne, a pak jsou chvíle, kdy nějakou věc politik prostě musí protlačit. 

Můžete ty chvíle více upřesnit? Myslím, že dnes už každý Evropan a Evropanka zažili moment, kdy se v jejich okolí mělo něco stavět nebo bourat, a oni se k tomu chtěli vyjádřit. V jakých situacích je to podle vás prospěšné a kdy je skutečně lepší nechat rozhodnutí na politicích, nebo architektech? 

Zaprvé si myslím, že každé město, které se chce takto transformovat, přeměnit, by si mělo vytvořit strategický plán a říct si, kde chce jednou být, jakou má vizi. Tu potom bude naplňovat konkrétními kroky a projekty. Zadruhé je důležité zohlednit kontext: žijeme sice ve městě, ale to leží v nějaké konglomeraci nebo určité oblasti. My sami zase žijeme v nějakém sousedství nebo okrsku města. To určuje i ono občanské zapojení. To by se podle mě mělo lišit na každé z těch jmenovaných úrovní svým rozsahem. Na té oblastní úrovni je rozhodování víc na bedrech politiků a techniků, protože tam se jedná o vodě, odpadu, dopravě, a technické znalosti a znalosti rozpočtu jsou při rozhodování klíčové. Na druhé straně spektra je potom úroveň sousedství či okrsku. Tady jsou občané naopak velice důležití a politici by měli jejich nápady a připomínky brát v úvahu. 

Guggenheimovo muzeum v Bilbau se stalo symbolem moderního Baskicka - Foto: David Koubek

Guggenheimovo muzeum v Bilbau se stalo symbolem moderního BaskickaFoto: David Koubek

A co se týče estetiky ve veřejném prostoru? Většinou to bývá tak, že obyvatelé města, respektive čtvrti jsou konzervativnější a ne vždy ocení poslední výkřiky moderní architektury. Máte s tím nějakou praktickou zkušenost? 

Obyvatelé města jsou většinou konzervativnější, a jak to pozoruji v Bilbau, mají raději, řekněme, staromódnější architekturu. Ale na Guggenheimovo muzeum jsou většinou dnes pyšní. Některým se líbí, některým třeba méně, ale zvyknuli si na něj a to je také velmi důležité. Abyste si zvykli na kulturu, musíte ji smět využívat. Když uvidíte avantgardní abstraktní obraz, a dostanete možnost si ho blíže prohlédnout a prozkoumat, po čase mu nějakým způsobem přijdete na chuť – tím jsem si jistý. Všechny věci mají svůj čas. 

Jak říkáme ve Španělsku, doma není nikdo prorokem. Teprve když do Bilbaa začali jezdit japonští turisté, americké celebrity a filmové hvězdy a začali obdivovat Guggenheimovo muzeum, si lidé v Bilbau uvědomili, že to je možná dobrá věc. K tomu, aby se vám něco začalo líbit, často potřebujete pohled ostatních. Což nás přivádí možná k jádru problému, a tím je vzdělanost ve společnosti. 

Když říkáte, že do Bilbaa jezdí starostové a radní z jiných měst, setkal jste se někdy se zkušeností města, které Bilbao chtělo napodobit, ale nepovedlo se to? Pokud ano, proč se to nepovedlo? 

Ani bych neřekl – spíš převažuje opačná zkušenost. Všem takovým městům se spíše daří, rozjíždějí nové, zajímavé projekty. Možná jediné, co nemají, je ta mezinárodní vize, kterou tenkrát mělo Bilbao. Tím si myslím, že naše situace byla jedinečná: tou správnou chvílí, značkou Guggenheim a americkou propagací. Tohle nám zahrálo do karet. Co se týče těch ostatních věcí jako odhodlání proměnit město kvalitními projekty a tvrdou prací, takových měst je v Evropě spousta a daří se jim. Jen na ně asi nečeká to, co bych v našem případě nazval odměnou, tedy pozitivním veřejným názorem. 

Možná je to také tím, že jste byli první a oni s vámi budou vždycky srovnáváni jako ti druzí, třetí, nebo rovnou imitátoři? 

Ano, to je také důležité. Nemůžete být úplně stejní. To byste byli prostě kopie, jak říkáte. 

Financování tak obrovských projektů klade samozřejmě velké nároky na rozpočet. Proto se takové stavby ve veřejném prostoru často staví v partnerství veřejného a soukromého, tedy public/private. Zajímají mě vaše praktické zkušenosti s jednáním s takovými soukromými investory. Zažíváte, že si diktují až moc, že v maximální míře chtějí ekonomicky vytěžit své pozemky a nerespektují potřeby lidí, kteří v té oblasti žijí, nebo charakter okolí?

Když jsme začali přemýšlet, co udělat s Bilbaem, uvažovali jsme o modelu public/private. Nakonec jsme ale skončili u public/public, tedy pouze financování veřejnými penězi. Podařilo se nám dát dohromady všechny dokumenty a dosáhnout politického konsenzu. Proto jsme nakonec nashromáždili tolik prostředků, protože se nám podařilo si je vyjednat na různých politických úrovních. I jinak si myslím, že podnět má vždy přicházet z veřejné sféry. Protože jakmile přijde s nápadem soukromník, nemusí se to shodovat s cíli a vizemi města. Jsem zastáncem svobody a flexibility, ale myslím si, že o cílích by měla rozhodovat veřejnost nebo veřejná sféra. Veřejná sféra by měla umožnit soukromníkům vydělávat peníze, protože to je zase jejich cíl. V případě staveb a urbanismu se ale musí předem dohodnout, co je dovoleno a na co se nesmí sáhnout. Tak se zamezí problému, na nějž jste se ptala. 

Chcete tím říct, že v Bilbau teď už takové problémy nemáte? 

No tak žádný mír tam nepanuje – boj mezi veřejnou a soukromou sférou se vede stále. Cíle, časové vize a peníze jsou na obou stranách rozdílné. Spíš jsem vám popsal, jak bych to rád dělal já. Ani v Bilbau, ani jinde na světě, neděláme samozřejmě všechno jen správně. Ze své zkušenosti můžu říct, že když se pustíte do transformace města, musíte pracovat současně na třech rovinách: nejprve si musíte určit onu vizi, vytvořit strategický plán: Kde chce město jednou být? Potom musíte udělat dlouhodobý plán, v němž ten proces popíšete: Co uděláte s infrastrukturou a podobně. Musí to být plán s dlouhodobým výhledem, i když víte, že se asi spousta věcí postupem času změní – to je přirozené. A za třetí, a to může být překvapivé, musíte co nejdříve začít s konkrétními opatřeními a projekty, které lidi uvidí. Protože jen dlouhodobý plán o přerodu města lidem nic okamžitého nepřinese, a přestanou mu věřit. Lidé nepotřebují poslouchat přednášky o demografických modelech pro budoucnost, potřebují vidět konkrétní věci. Myslím, že k ambicióznímu plánu, jako je přerod města, potřebujete tyto tři věci a musíte na nich začít pracovat současně. 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace