Daniel Kroupa: Česká stopa ve Skotsku

Mé členství v této rajské zahradě trvalo jen po dobu konání mezinárodní konference o rozdělení Československa, na níž jsem měl tu čest být jedním z řečníků. Byla to opravdová čest, protože ti ostatní byli světově proslulí politologové, sociologové a filosofové. S jedním z nich jsem si opravdu porozuměl.

Jmenoval se Ernst Gellner, původem Čech z židovské rodiny, za války sloužil v RAF, poté vystudoval filosofii a sociální antropologii v Londýně, a pak se stal profesorem, mimo jiné v Edinburghu a v Cambridgi. Po sametové revoluci se vrátil domů a ještě než zemřel, posloužil české vzdělanosti dílem nemalým. Jeho spis Národy a nacionalismus vydaný v roce 1983 byl přeložen do deseti jazyků a dodnes patří ve svém oboru k základní literatuře.

Hlavní a poněkud překvapující Gellnerovou tezí je, že to není národ, co plodí nacionalismus, ale že nacionalismus plodí národ. Nacionalismem se rozumí požadavek, aby určité společenství mělo svůj stát. Tak například české venkovské etnikum, kterému jazykové i další bariery bránily v přístupu k vyšší kultuře, vznáší požadavek na vlastní stát a v zápase o něj se zformuje jako moderní národ. Podobně se ve vzdoru proti maďarskému útlaku zformovali Slováci, nebo Poláci v zápase s Pruskem a Ruskem či Irové s Angličany.

Gellnerova teorie nacionalismu je originální, ale nejsem si jistý, že poskytuje dostatečná vodítka v rozhodování pro nebo proti samostatnosti nějakého národa. Stát přece není spolek lidí, kteří se jen tak náhodou sešli, a když je to omrzí, tak se zase rozejdou. Pro zachování státu mnozí položili život, a také my máme tu povinnost.

Při debatě s panem profesorem v příjemném prostředí klubu u skleničky lahodného moku mě najednou napadla otázka: „A proč vlastně nás sem Skotové pozvali na konferenci o tématu, které se jich netýká?“ „Ale týká“, odpověděl, „potřebují know-how, protože se chtějí také osamostatnit“. Zpytuji od té doby svědomí, zda jsem jim neřekl něco, co jsem neměl. Utěšuji se však tím, že by na to stejně asi přišli sami.