Daniel Kroupa: Jak dobré je být v EU

Následující den měl příslušný eurokomisař v Evropském parlamentu autogramiádu své nové knihy a já na ni vyrazil. Když mi ji podepsal, zdvořile jsem se zeptal: „Pane komisaři, mohl byste mi sdělit, proč jste České republice nepovolil tuto nižší daň?“ Odpověď byla prostá: „Vyhověl jsem všem žádostem o nižší daň; asi jste si nepožádali.“ Bylo mi trochu trapně, a tak jsem se zeptal velvyslance, zda požádal, a on že nepožádal. „Já mohu žádat jen na pokyn vlády“, pravil. Tedy vláda nedala pokyn, protože ministr financí nepožádal vládu.

Příběh to byl typický. Zájmem ministra financí bylo zvýšit daň a nechtělo se mu čelit výtkám postiženého sektoru, tak to jednoduše svedl na Evropskou unii. Nebyl sám. Před ním a po něm se podobně zachovali mnozí politici, dokonce i ti, kteří se prohlašovali za příznivce evropské integrace. Bližší košile než kabát, jak praví otřepané přísloví.

Jenže neinformovaná veřejnost, zpočátku proevropsky naladěná, krok za krokem tomu začala věřit a dnes na Evropskou unii nahlíží jako na nepřítele, který nám, Čechům, neustále přikazuje něco, co nechceme. Opět veřejnosti nikdo neřekne, že při projednávání nechtěné směrnice či podobného aktu seděl český zástupce, který mlčel a nevznášel žádné námitky.

Mohl bych dát k lepšímu ještě horší příběhy. Třeba o tom, jak se jménem České republiky politici dobrovolně zavázali k přijetí nějaké právní úpravy, a když přišlo na věc, tvářili se jako oběť.

To byl ostatně případ služebního zákona. Chceme-li čerpat evropské dotace je výlučně naše věc. Unie si jen přeje, aby peníze dorazily na místo určení a nikdo je cestou nerozkradl. Proto klade jako podmínku, aby úřednický aparát jednal podle zákonů, nikoli podle vrtochů nadřízených politiků. Služební zákon jsme formálně přijali před deseti lety, ale jeho platnost jsme chytrácky odložili na neurčito. Nyní jsme přijali nový. Prý proto, že nám to nařídila Evropská unie. Houby.