Daniel Kroupa: Kuřáci a nekuřáci

Venku ale my, nekuřáci, máme většinu, a můžeme to těm obtížným kuřákům spočítat. Na naší straně jsou navíc vědecky podložená statistická zjištění, že kouření škodí zdraví. Nejenom to aktivní, ale i pasivní, tedy kouření kouře, který na nás kuřáci vypouštějí z úst.

Kdo je přesvědčen, že pravdu má většina, se už nemusí trápit a může podpořit politické rozhodnutí zakázat kouření v restauracích zcela. Kdo se však domnívá, že by většina měla usilovat o rozhodnutí správné, bude připraven vyslechnout i argumenty druhé strany.

Na prvním místě to asi bude argument, že, na rozdíl od prostorů, kde stát může zakazovat podle většinového názoru, v soukromých prostorech by měl mít hlavní slovo majitel – pokud nevstupují do hry jiné vážné důvody. Když si kupříkladu zřídí hospodu parta kuřáckých kamarádů proto, aby se měli kde scházet, mají se podřídit zákazu jenom proto, že jsou ochotni pustit dovnitř nekuřáka?

Proti tomu lze namítnout, že i když se jedná o soukromý prostor, je otevřený veřejnosti, která jej navštíví třeba jen za účelem stravování. Ta je pak nedobrovolně vystavena dýmu ohrožujícímu zdraví. Opravdu nedobrovolně? No, to vlastně není tak jednoduché. Nedobrovolné v tom smyslu, že, kdyby měla na výběr, zakouřenou hospodu by si nevybrala. Ale zároveň dobrovolně v tom smyslu, že tuto veřejnost nikdo nenutí, aby do salónu, v němž houstne dým, vůbec vstupovala.

O správnosti zákazu kouření v restauracích zkrátka pochybuji proto, že se jedná zásah do soukromé sféry, do níž má stát zasahovat jenom tehdy, nejsou-li jiné možnosti. A také proto, že se stát snaží dosáhnout určitého, snad bohulibého, cíle zkratkou.

Vždyť masivní kampaň proti kouření je účinná, a je přece nad slunce jasnější, že přibývající počet nás nekuřáků donutí hospodské učinit své podniky také nekuřáckými. Do té doby bychom mohli vystačit s obyčejnou ohleduplností.

I když na mě moje žena ohled bere, stejně jí radím, aby s tím kouřením raději přestala. Jednou třeba půjdou i po ní.