Daniel Kroupa: Národ a vlastenectví

Jakoby tito lidé měli strach, že slovem národ vyvoláváme jakéhosi ducha nacionalismu a spolu s ním všechny ty zlé věci, které v historii napáchal. Někteří lidé mají vůči pojmu národa ještě zásadnější výhrady: považují ho prostě za přežitek.

V Evropě už dnes asi nikdo neprojevuje svou loajalitu vůči kmenu, z něhož pochází, protože ani neví, který to vlastně byl. Přiznám se, že ani já nemám tušení, zda jsem potomkem Vršovců, Přemyslovců či Pšovanů a co je nejhorší, že mě to ani příliš nezajímá. Nedopadneme ve sjednocující se Evropě s národem podobně? Je národ hodnotou, kterou máme hájit nebo je něčím překonaným civilizačním vývojem jako jsou rody a kmeny?

Odpůrci vstupu České republiky do Evropské unie varovali, že nám hrozí, že se v ní náš národ rozpustí jako kostka cukru v kávě. Snažili se zmobilizovat národovce, aby tomuto nebezpečí čelili tím, že zůstaneme samostatní a zachováme si svou suverenitu.

Proti tomu lze ovšem namítnout, že proces odnárodňování může probíhat nezávisle na tom, k jakému bloku náleží náš stát. V tomto ohledu nás neohrožuje členství v unii, ale přítomnost moderních elektronických medií, která jejich uživatelům zprostředkovávají kulturu atraktivní a nenárodní.

Jinými slovy večer co večer většina českých televizních diváků sleduje spíše hollywoodské seriály, než Staré pověsti české či Prodanou nevěstu. Otázkou je, zda na tom máme spatřovat něco špatného.

Možná, že nám hledání odpovědi na tyto otázky usnadní, když si řekneme, co slovem národ vlastně myslíme. Jistě to nejsou jenom fangličky a symboly. Považujeme-li za národ společenský útvar, jehož členové sdílejí pocit a vědomí sounáležitosti s lidmi, kteří mluví stejným jazykem, mají společnou kulturu a historii, pak je hodnota národa pro nás taková, jaká je pro nás hodnota toho, co jej tvoří.

Společná historie vypráví příběh, jehož jsme součástí a který nám klade otázku, zda v tomto příběhu dokážeme pokračovat. Kultura, o níž mluvíme, nejsou mrtvé předměty, ale zvláštní způsob vidění světa, v němž jsme byli vychováni. A jazykem toto vidění světa můžeme artikulovat a sdílet.

Podle Ernesta Renana je národ každodenním plebiscitem. Já bych k tomu jenom dodal, že v něm hlasují především lidé tvůrčí.