Daniel Kroupa: Nezávislost

Cožpak se soudce neporadí o případu doma s manželkou nebo v hospodě s kamarády? Vida, pak je tedy přece jen trochu závislý. Novinář je zase závislý na zdrojích, u kterých ověřuje informace, pokud své články zpracovává poctivě. Nu a na kom jsou závislí kandidáti do zastupitelstva – to se dozvíme po volbách. Z těchto důvodů se někteří komentátoři a jeden významný politik „údajné nezávislosti“ posmívali. Myslím, že nespravedlivě.

Nezávislost soudu znamená, že nesoudí podle přání vlády či parlamentu, ale podle zákona. Nezávislý je novinář tehdy, když z jeho zpráv nepoznáte, komu straní a z jeho komentářů naopak poznáte vyhraněný názor. A nezávislý není kandidát bez členství v nějaké straně a bez názoru, ale kandidát, který je schopen prosazovat to, co poznal jako obecný zájem státu, kraje či města i proti momentálnímu zájmu strany, jež ho nominovala. Strany takové lidi nerady vidí ve svých řadách, ale ve volbách jim právě oni nezřídka přinášejí nejvíce hlasů. Pokud se ovšem voliči o jejich činnost zajímají.

Nezávislost je tedy dvojí: systémová, kterou lze třeba ustanovit zákonem, tak jako v případě soudů. A osobní, ke které se člověk musí s námahou propracovat sám. Tato nezávislost je zralým plodem vzdělání a spočívá ve schopnosti utvářet si na věci vlastní názor. Což je ovšem vzácné.

Většina lidí si totiž názory netvoří, ale osvojuje; přejímá je z tradice, od svých blízkých, z literatury, od veřejných autorit a sdílí je jako samozřejmost s lidmi ve svém prostředí. Jenže slovo názor předpokládá, že na počátku je nějaké nazírání, pozorování. Tedy že někdo vlastníma očima viděl, jak se věci ukazují, navíc o tom přemýšlel vlastní hlavou a vlastními slovy nám řekl, k čemu dospěl. Sám nesl riziko, že se mýlí a pokud se dopracoval k něčemu novému, musel čelit nepochopení všech, kdo svůj názor koupili už hotový od druhých. Že je takto nezávislých osobností žalostně málo? Ano, a tak si jich alespoň važme.