Daniel Raus: Co do koše nehodím

Po svých amerických příbuzných jsem před pár lety zdědil knihu, která se danému problému věnuje přímo vědecky. Název jsem zapomněl, ale hlavní myšlenka se mi vryla do paměti. Autor si položil otázku, jak být efektivní v práci, jak podávat co největší výjkon? Jeho odpověď byla krystalicky čistá: udělejte si pořádek na svém stole.

Zaujalo mě, že se dají psát knihy o tak prosté věci, jako je scenérie pracovního prostředí. Možná s tím autor udělal kariéru, možná vydělal spoustu peněz. Jal jsem se tedy jeho knihu hledat, ale v tom chaosu nebyla k nalezení. Přistoupil jsem tudíž ke stolní čistce zcela amatérsky a brutálně.

Pamatuju si kolegu novináře, který kolem sebe dlouhodobě shromažďoval noviny, až jich byly vysoké stohy, za kterými ho nebylo vidět. Ba co hůř, jeho pracovní prostor se zmenšil na pár decimetrů čtverečních. Povídám, Gabo, hoď to všechno do koše a nemusíš se tísnit. Ale on, že se chce k těm novinám vrátit, až bude mít čas. Jednoho dne jsme byli z onoho média propuštěni, a on hodil všechny ty noviny do koše. Povídám, Gabo, tos moh' udělat dávno, nemusel ses tísnit. A on říká: kdo moh' tušit, že nás propustí?

Abych se ale pokorně vrátil na svůj stůl. Jak zmíněno, čistka byla důkladná. Nezůstal kámen na kameni. S jednou věcí se ale rozloučit neumím. Je to docela velká fotografie, pořízená v srpnu 1968. Plné Václavské náměstí, hlava na hlavě. V pozadí je kostra budoucího Federálního shromáždění, a pak Svobodné Evropy. Ta budova se právě staví. Po pravé straně fonána Muzea, jež zasáhly bratrské kulky. Nad ní zástup lidí s československou vlajkou.

A uprostřed toho všeho stojí ruský tank (nebo, chcete-li, sovětský). Na něm vystresovaní vojáci v typických holinách, v rukou kalašnikovy. Tank zeje v moři lidských tváří, které vojákům vysvětlují, co právě spáchali. A oni, jak se zdá, nechápou zhola nic.

Právě proto si chci ten obraz nechat. A taky proto, že jsou věci, na které nehodlám nikdy zapomenout. Bez ohledu na to, zda mému pracovnímu stolu vévodí pořádek nebo chaos.