Daniel Raus: Kdo nepláče, není Čech

Teď se nálada aspoň částečně vylepšila, když naši fotbalisté v pražském Edenu rozdrtili Němce šest ku třem. Byla to napůl exhibice a napůl jakýsi opravný termín finále Eura z roku 1996, kdy jsme to ve staré dobré Anglii naopak s Němci projeli dva ku jedné. Naše hvězdy tehdejších časů, Pavel Nedvěd, Patrik Bergr nebo Karel Poborský, se blýskly skvělou formou. Byla z toho taková menší, ale hezká záplata na starou ránu.

Se sportem je to u nás zajímavé, hlavně s hokejem. Dodnes je v něm kus geopolitiky, která se odvíjí od roku 1968, kdy nás na pokyn Moskvy přepadli okupanti. Země byla plná cizích tanků, a tak nebylo většího úkolu, než porazit na ledě Rusáky, jak se jim říkalo, ačkoliv měli na dresech ono sovětské CCCP.

Pocit bezmoci tehdy vyplýval z jednoduché skutečnosti, že totiž Sovětský svaz měl sto čtyřicet miliónů obyvatel, s porobenými státy ještě víc, a Československo mělo těch obyvatel pouze miliónů patnáct. Ostatně, ruští vojáci byli i v mém rodném městečku pověstní sloganem „nas mnoga“. Na ledě bylo ale všechno jinak. Počty se vyrovnaly. Nastoupily proti sobě dvě pětky a mohli jsme si to rozdat jako rovný s rovným.

Ta atmosféra jako by nechtěla odejít. Ne nadarmo má dodnes naše hlavní hvězda Jaromír Jágr na dresu číslo 68. Až budou mít jednou Ukrajinci silné mužstvo s plejádou velkých hráčů, možná se tam strhne bitva o číslo 14, jako připomínka Krymu a Donbasu. Ale možná je celý ten fenomén jenom zdejší specialita, jež není přenosná do jiných zemí a kultur.

Volal jsem po letošní smutné prohře s mojí dcerou v Americe, ptám se, jestli Amíci svoji slavnou výhru aspoň oslavují. A ona povídá: tady vo tom vůbec nikdo neví. Člověk s tím asi nic nenadělá. Žádné „kdo neskáče, není Američan“ tam prostě neznají. Inu, jiný kraj, jiný poměr k hokeji.

A tak nezbývá, než se těšit na příště. Že si zase jednou pořádně zaskáčeme.