Daniel Raus: O řeči gest

Kennedy promluvil německy, ačkoliv němčinu neovládal. Ona čtyři slova si napsal foneticky na papír a pár hodin před vystoupením se je za pomoci překladatele učil nazpaměť. Překladatel se možná během projevu pěkně zapotil, jak to celé dopadne. Vždyť Kennedyho poslouchalo v tu chvíli skoro půl miliónu lidí a snímaly ho kamery. Zvládl to ale na jedničku.

Kennedy byl totiž politik par excellence. Umění gest patřilo k jeho základní výbavě. Nechtěl samozřejmě oznamovat světu úmysl stěhovat se do Berlína a stát se takovým způsobem jedním z Berlíňanů. Dal prostě najevo, že je na jejich straně. Že osud Berlína bere za vlastní.

A tak se jeho ztotožnění s napadenou komunitou stalo jakýmsi standardem mediálního věku. Kennedyho německá věta vstoupila do dějin jako okamžik sjednocení na počátku studené války, ve chvíli, kdy začínal dlouhý a náročný boj proti temné ideologii komunismu. Nikdo nepochyboval, že občané svobodného světa jsou Berlíňany.

Po mnoha letech zaútočili islámští teroristé na New York a Washington. Ve Francii vyšly vzápětí noviny s titulkem „Všichni jsme Američané“. Zase šlo o důležité gesto. A zase přišlo v důležitou chvíli. Právě začala podivná válka proti neméně temné ideologii džihádismu. Svobodný svět se potřeboval znovu sjednotit a dát najevo, že osud obětí bere za vlastní. Nikdo nepochyboval, že jsme Američané.

Nyní, po více než třinácti letech, vyvraždili teroristé pro změnu ve Francii část redakce časopisu Charlie Hebdo. Gesto přišlo okamžitě: Všichni jsme Charlie. Ale nečekaně následovala ve svobodném světě taky debata, jestli skutečně. Jestli někdo je a někdo není Charlie. V čem ano a v čem ne.

Debata je to jářku zdravá, hodnoty musíme ujasňovat. Svědčí ale taky o náročnosti řeči gest. Nikdo přece nechce, aby se Kennedy stěhoval do Berlína, když tak vehementně tvrdí, že je Berlíňan. A nikdo nechce, aby Francouz piloval angličtinu, když prohlašuje, že je Američan. Gesta jsou důležitá, i když jsou to jenom gesta. Nebo možná právě proto.