Daniel Raus: Poklesky pravdoláskaře

Moje víra je tak trochu proti proudu, zdá se mi. Možná bych se z ní měl vyzpovídat v nějaké tunelářské svatyni. Ale žádnou neznám, tak si se svým přesvědčením klidně chodím po světě a utěšuju se myšlenkou, že obraz naivního pravdoláskaře je přece přitažlivější, než obraz pragmatického lžinenávistníka.

Když udělám menší historický exkurz, musím konstatovat, že pravdoláskaři se vyrojili hlavně v listopadu 1989. Komunistický systém se hroutil, dávno v něj nevěřili ani samotní komunisté. Všude zvonily klíče a my jsme měli pocit, že božský zvuk toho zvonění ohlašuje cosi nového, cosi nevídaného, cosi úchvatného. Že půjdeme vlastní cestou a vytvoříme takový menší pozemský ráj, ve kterém nám bude báječně.

Trávil jsem tu dobu na Slovensku, kde se k tomu všemu zpívala ještě hitovka Ivana Hoffmana „Slíbili jsme si lásku". A právě za zpěvu jeho písně, za zvuků zvonění a za skandování, že v jednotě je síla, se na zaplněném náměstí v centru Bratislavy stalo něco velmi nečekaného a podivného.

Tři mladíci v kožených bundách a okovaných botách se pustili středem davu. Na opascích měli nože, pouštěli kolem sebe nadávky, chovali se neurvale. Překvapení lidé jim ustupovali, částečně ze slušnosti, částečně ze strachu, a oni za chvíli zase zmizeli v mírumilovném davu. Prošli kousek ode mě, lidská vlna se za nimi zavřela, a zase zvonily klíče, a zase lidi provolávali „už je to tady".

Po letech se mi ten obrázek z ničeho nic vynořil v mysli jako zašlá fotografie. Bylo to v době, kdy se zdálo, že ideály selhaly, že užitek z onoho pádu totality vzali tvrdí pragmatici, kteří všechno prošlapali ve svůj prospěch. Tři kluci v okovaných botách mi najednou přišli jako předzvěst neblahých jevů, jež měly nastat.

Ale jak říkám, jsem pravdoláskař, už se z toho nevylížu. Jedině že bych se zkusil vyzpovídat v tunelářské svatyni. Kdybyste se o nějaké doslechli, dejte vědět.