David Koubek: Pinktlich a hnidopich

Jedna věc mě v posledních dnech přece je nadzvedla, a paradoxně je to úplná prkotina. Připravoval jsem reportáž o mate – jihoamerickém nápoji připravovanému z větviček a listů cesmíny paraguayské, a znovu jsem narazil na to, že v češtině se všude říká dlouze maté. A ono je to tak i ve dvou oficiálních slovnících jazyka českého s poznámkou, že je slovo převzato ze španělštiny.

Jenže ve španělštině se říká mate. Kratce. V portugalštině, kterou se mluví v domovské zemi mate, se dokonce říká mači. Tak že by z anglického mate, nebo je to snad vliv francouzského slova pro čaj, thé?

Bojovat je zbytečné říkám si, výslovnost maté, která přišla kdovíodkud, jen ne ze španělštiny, má razítko akademiků, strážců spisovné češtiny.

Říkáte si, to je hnidopich, ten Koubek. Taky že jsem se pak sám sobě smál, že jsem asi příliš pinktlich.

Jenže začíná to u jedné čárky nad é, a nepřesnost, jednou pro vždy zakotvená, vyrytá do slovutných slovníků a kronik, nese se historií dál, jak pípání sputniku Vesmírem.

Jednou jsme takhle diskutovali o původu brazilského prezidenta Juscelina Kubitscheka. Kromě českých předků má prý i romské kořeny, píše se na wikpedii – tedy psalo. Ani jeden z uvedených zdrojů se nedá na internetu dohledat. Ani ty na anglicky a portugalsky psané Wikipedii nejsou příliš důvěryhodné. Tak jak se tomu dá věřit?

Ona je to zajímavá informace, chápu, že někomu přijde vhod, nemám nic proti, naopak. Ale není to jen mýtus? Kdo ji ověří? A kdyby ji někdo náhodou vyvrátil, kdo se postará, aby s ní bylo řádně naloženo na desítcích stránek, blogů, které ji prostě okopírovaly - a musím dodat často bez citování zdroje, čili i sprostě…

Když vidím, u čeho to začíná, nedělám si iluze, že by bylo na světě málo takových neověřených informací, které se stávají pravdami v čase kratším, než je třeba pro zkamenění. Ani moderní komunikační technologie nám neulehčují třídit informace na zdravé, zkažené nebo dokonce záměrně infikované. A čím méně neformální je ona platforma, kam se informace tesají, tím větší připustí chybu.

Vidím to sám, když čtu některé reportáže o dění v Jižní Americe, kontinentu, kde působím, ale psané od stolu v České republice. Nechci se dělat perfektním, tím, který ví všechno nejlíp, kdo je chytrý jak rádio. To vůbec ne, to bych byl ještě k tomu velmi nafoukaný a domýšlivý. Je třeba si přiznat, že nikdo nejsme vševěd.

Ale doufám, že jsem vás přiměl k tomu, že příště lépe pochopíte někoho, kdo vám přijde nesnesitelně pinktlich a příšerný hnidopich – a kdo pochybuje o všem.