Ivan Hoffman: Zachraňování křesťanů

I velké většině ateistů lze pronásledované křesťany prezentovat jako naše, kterým zachraňujeme život před společným islámským nepřítelem.

Ale ruku na srdce: Vstřícností k sedmatřiceti křesťanským rodinám, za které se zaručují zdejší církevní instituce, v praxi nijak nepřispějeme k řešení migrační vlny, zaplavující Řecko, Francii, Itálii, Švédsko a především Německo.

Tyto země by se totiž především rády podělily o příchozí muslimy, které zemím střední a východní Evropy prezentují jako oběti sekulárních tyranií, krutých diktátorů, anebo oběti toho, co vzniklo na troskách režimů, vesměs rozvrácených islamisty za vydatné pomoci Západu.

Za solidaritu, anebo za eurounijní družbu by se považovalo, kdybychom ze zemí, kde už si s jejich návalem nevědí rady, vstřícně převzali díl uprchlíků, kteří představují bezpečnostní riziko. Přijímat křesťany, kterým jdou v jejich odvěké vlasti muslimové po krku, není žádná pomoc Německu či Švédsku.

Počítalo by se, kdybychom Švédům a Němcům ulevili od těch migrantů, kteří nemají zájem o integraci ani o práci, která pro ně navíc není, od těch, kteří se z nějakých podezřelých důvodů odmítají identifikovat, obtěžují ženy, rvou se mezi sebou, a které se tyto země stydí vyhostit, když jim před tím otevřeli širokou náruč.

Česká vláda sice akceptovala kvóty, podle kterých musí dobrovolně přijímat uprchlíky, ale pokud se jejich výběr a přísná azylová procedura budou řídit českými zákony, povolení k pobytu získají pouze lidé v opravdové životní nouzi, a pouze ti, u kterých je jistota, že se přizpůsobí našim pravidlům a nebudou na obtíž. To jsme mimochodem dlužni i půl miliónu cizinců, kteří u nás oceňují, že jsme zemí bezpečnou, a podobně jako příchozí iráčtí křesťané doufají, že to tak i zůstane.

Neřešíme pouze lidsko-právní dilema, nýbrž i dilema náboženské a pud sebezáchovy vycházející z historické evropské zkušenosti s Turkem nám radí pomáhat těm, kdo prchají před islámem, nikoli těm, kteří ho šíří.