Jan Jandourek: Češi a Slované

Podle genetických průzkumů jsou Češi Slované asi tak z 51 %. Je otázka, jestli je to hodně nebo málo. Na první pohled je ale zřejmé, že je to průměr, neboť někdo bude víc a někdo méně. Na Česku je ostatně krásné to, že žádný typický Čech neexistuje. Někdo si pod ním třeba představí Švejka, jenomže toho známe podle Josefa Lady, Jaroslav Hašek ho zapomněl popsat. Největší Češi ze známé historické ankety, Karel IV. a Masaryk, vlastně taky stoprocentní Češi vůbec nebyli. O Járovi Cimrmanovi ani nemluvě.

Ale budiž, jde přece o mýtus, tam se realitou není třeba zatěžovat. Jenomže nepřesné mýty mívají přesný účel. Jakmile někdo poukáže na to, že jsme Slované nebo třeba Keltové, většinou tím chce říci, že bychom si něco měli myslet. Nebo že bychom se s někým měli kamarádit. A hádejte proč. Zpravidla nenápadně naznačuje, že neděláme něco, co bychom podle něj dělat měli. Když tedy na internetu v debatách o směřování Evropy čtu o slovanské vzájemnosti, zdá se mi, že je to většině lidí dost jedno.

Těžko si představím, že bych měl stejné názory s každým člověkem v naší ulici, nebo v našem domě. Spíše je pravděpodobné, že budeme mít postoje někdy zcela protikladné, právě kvůli té blízkosti. Konflikt nastává se sousedy, nikoli s Eskymáky, u kterých mám jen velmi přibližnou představu, kolik jich asi tak může být, kde žijí, co si myslí a jaké problémy momentálně řeší.

Patřím ke generaci, která je dost pokažena minulou dobou, takže když slyším výzvy, že bych se měl s něčím sjednotit, ztotožnit, něco přijmout, obětovat se pro ideál, dát sebe na druhé místo a myslet na celek, hned v tom hledám nějaký podfuk. A většinou ho tam taky najdu.

Pokud jde o to poslání všech Slovanů, rád se ho ujmu, když na to nenajdou na planetě někoho lepšího. Ale myslím, že on se nějaký kandidát najde. Třeba někde za tou Ukrajinou.