Jana Šrámková: Chvála parolodí

11. květen 2015
Glosa

Drobné spolky, hnutí a malé organizace jsou jako motorové čluny, které je možné kormidlovat jednou rukou. Zato tradiční velké a letité instituce jsou jako parolodě. Změnit jejich kurz bývá nesmírně náročné a zdlouhavé a možnost jednotlivce ovlivnit chod je prakticky mizivá.

Pro vrozený odpor mladých aktivních lidí k parolodím je paradoxní, že mezi ně tradičně patří právě univerzity. Mají svou vážnost a důstojnost, zrovna jako neměnné postupy, zažité stereotypy a byrokratický aparát. Což akčnímu studentskému živlu pije krev.

Životnou alternativou se proto ukazují být menší vysoké školy, které doplňují jak spektrum tradičních oborů, tak metod a postupů. Celé akademické prostředí tím obohacují a provětrávají. Pomineme-li teď pověstné rychlotovárny na tituly a jiná zjevná selhání systému, nabízejí menší, nezřídka soukromé školy kvalitní vzdělání s provozně vstřícnějšími podmínkami jak pro studenty, tak vyučující.

Motorový člun takové instituce s sebou kromě výhod ovšem přináší i nebezpečí, jak bohužel dokládá aktuální příklad Literární akademie – soukromé vysoké školy, která dříve nesla jméno patrona Josefa Škvoreckého. Její úzkoprofilové obory nikdy neměly potenciál generovat velký zisk, jako je tomu u ekonomických a manažerských odvětví. Jak zakladatelská generace pedagogů-vizionářů, tak jejich pokračovatelé, kteří školu transformovali do období propracovaných akreditací, vždycky působili na Literární akademii z loajality a daleko nad rámec pracovní náplně.

Ale malou instituci je možné nejen pružně budovat, ale také ji rychle potopit. Škola změnila vlastníka a nové manažerské vedení se dostalo do sporu s vedením akademickým. Pedagogové se dostávali do složitých podmínek, bili na poplach, jenže ministerstvo ani akreditační komise neměly, jak zasáhnout. Po studentských stávkách a snaze prodat školu se zamlčenými dluhy vyhlásil jednatel insolvenci a škola končí. Studenti visí ve vzduchoprázdnu.

Kdo nahlédne akademickému životu univerzitních parolodí blíže pod sukně, nutně se rozesměje či otřepe. Leda by z vypočítavé loajality k císaři předstíral, že i on vidí na jeho nahé zadnici skvostný šat. Ovšem ironii univerzitních románů i spravedlivé rozhořčení nad nešvary vyvažuje nevychýlitelnost a zjevné opodstatnění těchto institucí.

A s tím nic nenadělá ani sveřepé dupání nožkou prezidenta republiky při jmenování profesorů. Paroloď má mnoho záchranných mechanismů a mohutnou posádku, na kterou je krátký jak malé kšandy. A to je nepopiratelná deviza parolodí. Ještě, že je máme. Čemu bychom se jinak smáli. A na co bychom mohli spoléhat.

autor: Jana Šrámková
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.