Jana Šrámková: Dáma z minulého století

Označení dáma z minulého století se mi hned zalíbilo, protože vystihovalo, jak mi prababička odjakživa připadala. Nic nedělala, jen seděla v pokoji, četla, malovala a vyprávěla mi. Jakkoli jsem ještě nerozlišovala letopočty a státní zřízení jednotlivých rodinných příběhů, ty její se zásadně lišily. Příběhy ostatních spojovala buď válka, nebo totalita. Vyprávění prababičky Marty ale jako by přicházelo z jiného, pohádkového světa.

Dětství na nádraží. Cukr v zástěrce pro zvířata, když tudy projížděly vagony cirkusu. Slon si vysadí chobotem prababičku na hlavu. A pak ty věci, nad kterými zůstával rozum stát. Rodina nádražního úředníka Mikuláška patřila ke Svobodné církvi reformované, což znamenalo náboženskou anomálii.

Zatímco všichni spolužáci docházeli na katolické náboženství, které měli zakomponované do vyučování, malá Marta musela opustit třídu a danou hodinu přečkat na nevytápěné chodbě. Jen jeden pan farář prý nechával jinověrce vzadu u kamen.

Příchozího kněze zdravily děti sborem Pochválen buď Pán Ježíš Kristus. Jen Marta musela zdravit Dobrý den. To mi vrtalo hlavou víc než vyobcování z vytopené učebny, které aspoň nezapřelo romantiku Olivera Twista. Copak my protestanti tak moc nechceme, aby byl Pán Ježíš Kristus pochválen, že to vůbec nesmíme říct? I na Dobrý den ale odpovídal farář Martičce Návěky!

I přes nostalgii mě na příbězích prababičky uklidňovalo, že jsou minulostí. Že spolu se slávou cirkusu Kludský zmizela i řevnivost a ostentativní nepochopení mezi křesťanskými církvemi. Že ekumenismus postoupil za jedno století tak daleko, že se můžu s kamarády katolíky podobným historkám návěky smát.

Naopak se smutkem a studem dnes pozoruju postupující vlnu tupé protiislámské propagandy. Propadám se hanbou, jaké zlostné maloměšťáctví manifestuje svým jednáním naše domněle křesťanská kultura. Přitom nijak nepopírám vlastní obavy nebo spíš nejistotu ve věci soužití Evropy s islámem.

Budou to perné roky, snad celé dekády. Jistě přinesou na všech stranách ještě mnoho křivd a traumatických vyhnání na studenou chodbu. Nezbývá, než je zkoušet hojit zvaním ke kamnům. Nejvíc se ale těším, až o téhle době budu vyprávět pravnoučatům. A až jim můj svět napjatých křesťansko-islámských vztahů přijde stejně vzdálený a nepochopitelný, jako mně ten prababiččin. Ostatně jsem přece taky už dáma z minulého století.