Jana Šrámková: Tak nám zabili Mesiáše

Na Vánoce potkáme jesličky s příslušenstvím figur nebo zvěře na každém větším náměstí. Ba pro útulnou vánoční atmosféru i v každém nákupním centru, abychom nemuseli až na náměstí. Ovšem na Velikonoce se to vztyčenými kříži s umírajícím ve veřejném prostoru zase tak nehemží. Asi to nestimuluje prodej ani osobní pohodu.

Smrt se moc nenosí. Novorozeňata zaplavují naše facebookové profily, ale umírajícího příbuzného tak často k olajkování nevystavujeme. Smrt je v lepším případě něco privátního, v častějším cosi nepřípadného. Smrt se nám nechce. Slavení svátků tak bez překvapení kopíruje celospolečenské fenomény. Vánoce ano, Velikonoce ne, a to i přesto, že v západní křesťanské tradici svým významem druhé svátky převyšují ty první. Ono oslavovat narození hrdiny bez dotažení jeho příběhu k pointě je ostatně trochu neuspokojivé i z hlediska vyprávění. Na druhou stranu v době nekonečných seriálů se neuspokojivost vyprávění ztratí, hlavně dokud máme, co slavit a na co koukat.

Kromě Velikonoc právě probíhají taky židovské svátky Pesach, přesně ty, na které šel kdysi Kristus s učedníky do Jeruzaléma, a tak se jim přihodily Velikonoce. V ustanovení svátku Pesach čteme: „Až se vás vaši synové zeptají: ‚Co pro vás tento obřad znamená?‘ Odpovíte: ‚Pesach je oběť beránka Hospodinu, který v Egyptě ušetřil domy Izraelitů. Udeřil na Egypt, ale naše rodiny zachránil.‘“

Neboli abyste, děti, nezapomněly, jak to tehdy bylo, když Hospodin vyvedl Izrael z Egypta, sejdeme se každoročně celá rodina u stolu, budeme zpívat, co jindy nezpíváme, jíst, co jindy nejíme, hořké byliny a nekvašené chleby a spoustu jehněčího, ze kterého nesmí nic zbýt, takže lepší někoho přizvat. A u toho si budeme vyprávět, proč to děláme. A tomu všemu se říká tradice. Kontinuita. Ač jistě, proč nenechat informování potomstva na škole, kde jim zas můžou pustit nějaké prima výukové video.

Je Velký pátek. – Tak nám zabili Mesiáše. Kterýho, paní Müllerová?